Děda Jára

Ptali jsme se dědy Járy, jak prožíval Sametovou revoluci a období okupace. Děda se narodil roku 1946 a celý život žije v Praze.

Autoři: Šimon Ch. a Martin M.

Kde a kdy jste se narodil?

Narodil jsem se v Praze roku 1946.

Kde jste prožíval své dětství?

Svoje dětství jsem prožíval v Praze ve čtvrti, která se jmenuje Libeň, to je jak je Bulovka a Kobylisy a Troja, tak tam mezi tím.

Jak vypadala vaše domácnost?

Naše domácnost byla poměrně velice jednoduše zařízená, měli jsme byt jedna plus jedna, že to jedno byla kuchyně a druhý byla ložnice náš všech. V kuchyni bylo pár věcí, sporák samozřejmě, dřez na mytí nádobí. Televizi jsme měli až někdy, když mě bylo, asi dvanáct nebo třináct let, ale jinak jsme se tam měli dobře, mně se tam líbilo.

Co vás v dětství nejvíc bavilo?

V dětství co mě nejvíc bavilo. Tak já bych řek, že chodit ven, když jsem byl menší, tak jsme si tam hráli s klukama od sousedů, i s holkama a chodili jsme tam, buďto na takovej kopec, kde byla louka, keříky, kde se dalo dělat leccos, běhat, schovávat se. Nebo jsme chodili do školní zahrady pozdějc. Ta byla veliká, tam se dalo úplně leccos, tam se dalo jezdit na kole třeba a tak podobně. Jinak jsme hodně s mámou a s tátou jezdili, vždycky v neděli, protože v sobotu se ještě pracovalo v tý době. Tak v neděli bylo volno jenom, tak jsme jezdívaly na výlety. Někdy se jelo jenom tramvají, na konečnou do Kobylis a tam se chodilo do čenickýho háje, kde byly jezírka. Tam jsem chytal kuliušky, takový malý ryby, a čolky, který jsem si taky bral domů do akvária. A nebo jsme jezdily, když bylo víc času hlavně v létě tak vlakem různě do lesů tady okolo Prahy. Chodily jsme na houby a nebo jen tak na procházku a nebo se koupat někam.

Jaký jste měl ve škole povinnosti?

Povinnosti byli v podstatě pořád stejný, jako vy je máte dneska. Chodit do školy, bejt ukázněnej, nezlobit, učit se, prostě bych neřek, že to bylo jiný, než to máte vy.

Myslíte si, že se výchova dětí v dnešní době změnila?

No asi se změnila. Asi se změnila, protože v tý době co já jsem byl malej, bylo běžný, že kdo co proved tak dostal na zadek, nebo ňákou tu facku chytil a bylo to normální. Bylo to úplně normální, že to nikoho nepřekvapovalo. V současný době minimálně v tomhleto došlo ke změně že tohleto se jakoby moc neděje a že je snaha všechno vyřešit jinak a další věc, která je asi velice dobrá, že už se od časnýho mládí vyučujou cizí jazyky. Díky čemuž potom děti mají možnost rozvíjet svoje znalosti a všechno možný. Jsou připravený na život leckde i ve světě.

Co si pamatujete nejlíp z pražskýho jara roku 1968?

Z tohohle toho období abych pravdu řek, si toho moc nepamatuju, protože to jsem byl ve čtvrtém ročníku vysoký školy a měl jsem dost problémů s učením a s tím studiem. Ne že bych měl zlo s vyhozením nebo to nebyli takový problémy, ale prostě jsem hodně času věnoval učení a těmhletěm věcem a tak jsem to nijak zvlášť nesledoval ten vývoj politickej. A mám pocit, že by to ani v tu dobu mě nezajímalo. Horší to bylo pak s tím, když přišli vojska varšavský smlouvy, že jo, v podstatě jsem to cítil jako hroznou zradu a jako přepadení. To se mi vůbec nelíbilo a tak na to mám vzpomínky velmi špatný.

Máte na to nějakou dobrou vzpomínku?

Nemyslím si, nevím nic mi to neříká. Už je to pro mě vzdálená minulost.

Co pro vás znamenala sametová revoluce?

Protože jsem v tý době byl zaměstnancem ministerstva vnitra, byl jsem příslušník sboru národní bezpečnosti, tak to pro mě znamenalo, pohotovosti, pohotovosti, pohotovosti a služby, služby a služby. Náročný a vůbec žádný volno, domů jsem se moc nedostal v tý době, tak to bylo spíš z tohohle hlediska jako práce, práce a práce. Ne že bych chodil někde s pendrekem a někoho mlátil, my jsme byli u technických složek a většinou jsme při těhlech příležitostech, prováděli videozáznamy, natáčení, těch událostí který se děli. A můžu říct, že jsme docela dost přispěli k tomu, že později mohli úřady vysáhnout takový ti hajzli, z řady těch policajtů, který tehdách opravdu ty lidi mlátili. A díky tomu, že my jsme to měli natočení a poskytli jsme tyto záznamy soudům, díky tomu mohli být za to postižení. Z tohohle mám hezký pocit a myslím si, že by tohle mohla být tak jediná dobrá vzpomínka na tu dobu.

Na jakou z událostí si vzpomínáte nejlíp?

Narodil jsem se po konci světový války, takže z války nevím nic. Tady když se komunisté dostávali k moci v čtyřicátým osmým, tak to mě byli dva roky necelí, takže to v podstatě taky nic neznamená z toho nevím vůbec nic, pouze to co jsem si přečetl, že jo, nebo co jsem se dozvěděl jako historii. O tom šedesátým jsme mluvili a jinak nevím.

Co vás dnes těší nejvíce?

Dneska mě nejvíc těší to, že moje dceruška se dobře vdala, že má hodného manžela, že má dvě krásný děti, z kterých mám hroznou radost a to že se mají celkem slušně a že ani já si nemám co stěžovat. I když jsem v důchodu tak si myslím, že se mám taky moc dobře.

Jaký máte z těch událostí pocit, když se na ni díváte, jako na vzdálenou minulost?

Ono je to těžký, protože se ni dívá každý jinýma očima. Někdo to vidí tak, někdo to vidí tak. V podstatě za režimu kdy tady byla vláda jedné strany, komunistické, tak za tohoto režimu se vykládala historie určitým způsobem a my jsme na to byly zvyklí, ze školy a připadalo nám to, jako že je to normální, že to tak bylo. Například o osvobození, říkalo se, že nás osvobodila rudá armáda. Je to pravda, ale ne celý území, docela slušnou část území osvobodili Američani a o tom se nikdy nemluvilo a v podstatě se o tom ani moc mluvit nesmělo. A to když jsem se později dozvěděl tak to mě docela překvapilo. Ono se to vědělo, ty Američani tady byly, ale vůbec se tomu nepřikládala žádná důležitost přitom to důležitý bylo. A právě to je ta změna v úhlu pohledu, jestliže se na to měl člověk dívat z hlediska tehdejší doby, tak to byl jeden pohled a po revoluci kdy se začala otiskávat pravda o různých věcech, no tak pak vidíš ty věci jinak. Musí si člověk uvědomit, na jaký věci se dívá a z jakého hlediska a potom je dobrý si o tom přečíst jinde anebo se někoho zeptat.