Jarmila Motyčková

Jarmila Motyčková se narodila 2.10.1934 v Opavě a vyrůstala ve vesnici opodál jménem Stěbořice. Většinu svého života pracovala jako účetní. V roce 1971 se přestěhovala do Prahy a tři roky zde žila se svým manželem Vladimírem Motyčkou, než se jim narodila dcera Lenka Motyčková (dnes Machurková). Vladimír Motyčka zemřel 1. 6. 1998. Dnes žije v Praze v Nuslích ja e jí 85 let, má jednu dceru, která se stala právničkou a dvě vnoučata. Věnuje se vaření, ráda jezdí na chatu a často jezdí za svými příbuznými do svého rodného kraje.

vypracoval: Michael K. a Jonáš M. (3BG) 

Pověděla byste nám na začátek něco o své rodině?

S mou rodinou jsem bydlela v malé vesničce za Opavou jménem Stěbořice, kde maminka zdědila hostinec se sálem a zahradou a vším možným. Měla jsem dvě sestry. Já jsem byla prostřední, nejmladší byla Tonička, nejstarší Věrka. Věrka už nežije a Tonička je vážně nemocná. Takže by se dalo říci, že jsem taková nejčilejší. Tatínek byl úředník a dojížděl do Opavy a maminka se starala o hostinec a o nás. Maminka mi zemřela, když mi bylo 11 (Věrce 13, Toničce 8), takže si také myslím, že mi to změnilo pohled na život až do smrti. Protože bez tatínka by se věci řešit daly , ale bez maminky, to ne. A tatínek pak nemohl zůstat sám, protože on jezdil do práce a potřeboval, aby se někdo staral o hostinec. Takže se oženil, a to už pak nebyl hezký domov. Věrka se pak brzy a dobře vdala. Měla hodného manžela a on byl hodný člověk i k nám. Tonička pak také a já jako poslední. Tonička měla dvě dcery, které teď mají rodinu v Opavě.

V jakém prostředí jste vyrůstala?

Nejdříve jsem vyrůstala doma v hostinci s maminkou a sestrami. Pak jsem chodila do základní školy ve Stěbořicích, pak do měšťanky v Opavě do Jachtaře. Válku jsme jen krátce strávili ve sklepě. V sále jsme měli spousty ruských zajatců, protože nám obsadili hostinec. Obsadili nám i horní byt, kde měli Němci ošetřovnu. Jinak mám mnoho zážitků z tohoto období, třeba nám po zahradě chodili ruští vojáci. No, byli to chudáci - ti tam snědli, co jsme slepicím házeli, takže chodili lidi z vesnice a dávali jim jídlo. No a pak, když odcházeli tak se mi stala taková příhoda. Já jsem spala v kuchyni kde je okno do zahrady a jednou takhle v noci jsem slyšela slabé ťukání, tak jsem přišla k oknu a tam byl ruský voják Ivan, o kterém nám táta neřekl, ale on ho schovával, tak se přišel rozloučit, že už odchází. Dále v hostinci bylo i kino.

Jaká byla vaše první práce/brigáda, za kterou jste si vydělávala peníze?

No to bylo tak, že já jsem měla nastoupit na ekonomickou školu pošťáckou, protože mi to tam táta domluvil a já jsem potkala kamarádku a ta říká: ,, Prosím tě, nechoď na nějakou školu a pojď k Fidorovi klidně do kanceláře". Totiž k mistru Fidorovi do Opavie na oplatky. A ta mě takhle navedla, že já jsem se s ní šla v 15 letech zeptat na osobní oddělení, jestli ještě přijímají zaměstnance. A já jsem opravdu chtěla být v kanceláři, protože tatínek, jak byl v úřadě, tak jsme se na něj chodily občas koukat. Takže můj sen bylo pracovat v kanceláři. A já do teď nechápu, jak jsem tam mohla přijít a říct ji, že chci u nich pracovat, ale jenom jako účetní. A oni řekli, že dobře, ale že si mě musejí stáhnout z výroby. Takže 7.7.1950 (to datum nezapomenu) jsem nastoupila do továrny v Opavě, kde jsem pracovala asi tak měsíc. No, musím říct, že nehty jsem měla úplně sežrané od cukru od obracení perníčků. Po měsíci si mě ředitel stáhl z výroby a já jsem nastoupila do kanceláře. Nejdříve jsem pracovala jako manipulantka v té samé továrně a podchycovala jsem výkony zaměstnanců a pak zaevidovávala údaje do zápisu. Pak jsem také zaznamenávala údaje o výrobě, to znamenalo umět čísla výrobků, která se pak zapisovala. Třeba do teď si pamatuju, že tatranky byli 4106. Poté mě povýšili na mzdovou účetní do pobočného závodu Fidora "Kastrop". Tam se dělalo všechno, co se administrativy týče: mzdy, nemocenské dávky, evidence zaměstnanců. A tam byly takové hezké vztahy, a proto na tu práci nikdy nezapomenu. Pak se ale uvolnilo místo jako materiálová úřední a chtěli po mě, abych nastoupila. To znamenalo, že všichni materiáloví úřední ze všech dvanácti závodů po Česku a Slovensku si sedli a vyměňovali si přebytky a domlouvali obchody a různé jiné věci. Také to znamenalo, že bych každý měsíc jezdila do Prahy. A jelikož Praha je moje takové vysněné město, tak jsem práci v roce 1967 přijmula. Pak jsem se tady také zamilovala, ale jelikož jsem pořád žila ve Stěbořicích, tak jsme se korespondenčně rozešli, jelikož láska na dálku nefunguje. Pak jsem se tu ale poznala s Vladimírem Motyčkou, za kterého jsem se později provdala.

Jaký jste měla život, když jste se přesunula do Prahy?

Po tříleté známosti jsem se provdala za elektro-inženýra Vladimíra Motyčku, který pracoval v ČKD Polovodiče a zabýval se výzkumem. Koupili jsme si malou garsonku v Nuslích a začali jsme žít společný život. A jelikož já sem přecházela na stejný podnik jenom jiné oddělení, tak mi přidělili stejnou pozici v Karlíně, kam jsem nastoupila v prosinci, jelikož od Nnového roku nepřijímali žádné zaměstnance. Tam jsem byla nešťastná, protože ta kancelář byla taková podlouhlá a já jsem seděla uprostřed a přede mnou seděl ředitel a za mnou pak podnikový právník. No a já jsem nemohla vydržet jejich konverzace o fotbale a takových jiných nepracovních tématech. A také jsem se nudila. Já jsem neměla do čeho hrábnout, takže jsem si pořád dokola říkala: "No jo Pražáci." Takže to pro mě bylo opravdu hrozné dělat, že dělám a přitom poslouchat jejich řeči. No a pak mě v roce 1973 vysvobodilo narození mojí dcery Lenky. Po narození dcery jsme se přestěhovali také do Nuslí, ale do většího bytu.

Jaký dopad na vás měl komunismus?

Za komunismu nám vyvlastnili hospodu. Vzali by nám všechno, ale my jsme měli to štěstí, protože jsme měli souseda, který byl předsedou Národního výboru a ten nám budovu a pozemek ohodnotil pod 50 000 Kč to znamenalo, že nám ji nemohli vzít. Obec si pak ale z našeho sálu, kde se cvičilo a byli tam kruhy, hrazdy a vysoký strop, udělala kino a to nám ten sál znehodnotilo. Udělali tam totiž šikmou podlahu pro diváky, místo toho, aby tam udělali třeba schůdky a pak na to sedadla. Také tam byl případ, kdy rodina vlastnící statek se sloučila s jinou rodinou díky svatbě a tu původní rodinu vyhodili z jejich statku. Na tom bylo nejhorší, že se jich nikdo nezastal.

Jak vzpomínáte na okupaci 1968?

Jelikož jsem každý den vstávala v půl páté ráno tak jsem si vždy pouštěla rádio. Ten den ráno jsem si zapnula rádio a myslela jsem si, že jsem si naladila špatnou stanici, protože to byl zmatek, to byl hluk, to bylo něco strašného. Hrůza. Zkoušela jsem vypnout, zapnout, ale vše sedělo. Tak jsem hned běžela do vedlejšího pokoje, kde spala Tonička a její manžel Jenda a vzbudila je. A Jenda říká: "To musí být jedině okupace." Všechno jsem jim řekla a za chvíli jsme vyjeli do Opavy. Okamžitě proběhla v práci schůze a vytvořili jsme Klub angažovaných nestraníků. Do klubu se samozřejmě drtivá většina z nás přihlásila. Na toto období nevzpomínám moc ráda, znamenalo konec našich svobodných nadějí. A pak když jsem nastupovala na oddělení v Karlíně, sekretářka mi říká: "Já ti nedám do papírů, že jsi byla v KAN. Nikdy nevíš, kdy ti to může ublížit." Takže na ní vzpomínám v dobrém, jako na člověka, který si něčím prošel.