Paní Helena

Autor: Jiří Č.

Rozhovor s babičkou - "Helena" 

Za prvé, kde jsi se narodila a kdy?

Narodila jsem se devátého května 1938 tady, v Karlových Varech. Maminka se jmenovala Milada a tatínek Josef.

A měla si sourozence?

Ano měla. Měla jsem sestru Hanku, která byla o dva roky starší než já. Byly jsme si velmi blízké, ale bohužel už není mezi námi.

To mě mrzí. Muselo to být pro tebe těžké.

Ano, bylo. Byli jsme si velmi blízké jak už jsem říkala. V mládí mezi námi panovala taková ta klasická 'sourozenecká láska' ale čím jsme byli starší, tím bližší jsme byli. Posledních 12 let jsem vždycky za ní a její rodinou jezdila do Českých Budějovic. Tam jsme si mohli povyrazit s ostatními členy rodiny. Bylo to skvělé, tady ve Varech není taková příroda jako mají tam dole a tady jsem se cítila vždycky taková osamělá když zrovna za mnou nikdo nejel na návštěvu.

To zní super, taky jsme za vámi jeli vždycky na pár dni nebo na týden a ta příroda je tam skvělá.

To určitě je. Už se těším až se tam zase za nimi podívám už mi to chybí.

A co škola, kam jste chodili do školy?

Do školy jsem začala chodit těsně po válce ale nepamatuju si z té doby moc, byla jsem ještě malinká holčička a teď mi ta paměť tolik neslouží jako dřív. Ale chodila jsem normálně na obecní školu na moskevské ulici.

A pamatuješ si něco z druhé světové války? Nebo případně jejího konce?

Já sama si toho moc nepamatuju. Jak říkám, byla jsem ještě fakt maličká. Ale pamatuju si co mi vyprávěla maminka a z toho mi šla husí kůže. Z toho co jsem pochopila, tak to bylo podobné jak s komunisty, akorát místo VB a STB tu pochodoval Wehrmacht a ty jejich SS. Maminka mi říkala, že to bylo příšerné. Všichni se báli udělat cokoliv co by na ně vůbec upozornilo. Maminka hlavně už měla nás, tak se bála dvakrát tolik. Já si zažila něco podobného s mými dětmi v roce 68, ale myslím si, že to nebylo ani zdaleka tak strašlivé, jako protektorátu.

To chápu. Slýchám historky od mamky o tom jaké to bylo za totality a nedokážu si představit jaké to bylo za protektorátu. A pamatuješ si něco z roku 1948?

Něco si pamatuju, ale není toho hodně. Vím, že rodiče byli skeptičtí o vládě. Mysleli si ze začátku, že u nás budou Rusové jenom dokud se to u nevyčistí a pak půjdou pěkně zpátky. Ale nechali tu za sebou ten jejich komunismus. Dneska chápu proč byli zvoleni, ale to nemění nic na tom, že náš lid podvedli. Když jsem byla malá tak jsem nechápala jakou hrozbou můžou být. Když měli absolutní moc a měnili ústavu, tak se tatínek strašně rozčiloval když o tom četl v novinách. Ale já jsem to nijak nevnímala. Byla jsem malá holčička, mě politika nezajímala.

A ovlivnilo tohle nějak tvoje studium?

Vím, že se škola přejmenovala, ale teď nevím na co. Vím že už to nebyla obecná škola, ale něco jiného. Taky si pamatuji, že odešlo pár učitelů. Nebylo jich hodně, ale určitě jsem si všimla že se něco měnilo. Nebyla to nějaká blesková změna, ale postupně se to určitě měnilo.

A co tě bavilo za předměty v té době?

Strašně mě bavily přírodní vědy. Teď jsem ráda, že se učit nemusím, ale z toho co bylo, tak mě to bavilo nejvíc.

Ty ses pak stala zdravotní sestrou to bylo kvůli tomuhle?

Určitě. Svojí práci jsem milovala, i když to někdy bylo fakt strašidelné. Nějaké ty případy nedostanu z hlavy. Nejhorší byly nehody na silnici. Proto jsem svým dětem, hlavně synovi zakazovala jen pomyšlení na motorky.

Ale práce to byla skvělá, až na ty pracovní hodiny. Měla jsem pocit že tam zestárnu, když jsem měla dlouhou směnu, nebo noční. Nejvíc mě na tom mrzelo to, že jsem nemohla trávit tolik času s dětmi.

A jací byli, když vyrůstali?

Jak který. Ale občas musím říct, že to byl boj. Je to taková horská dráha. Ze začátku je to těžké, protože toho člověk tolik nenaspí a to mi vadilo nejvíc, protože jsem ještě k tomu měla dlouhé směny a noční. Ale pak, jak už byli samostatní, tak to bylo v tomhle ohledu mnohem lepší. Pořád dělali blbosti, ale kdo ne, v jejich věku. (měla dvě dcery a jednoho syna, věkově velmi podobně staří)

Pořád slýchávám historku o okupaci od mamky. Řekneš mi něco o tom dni?

Jasně. Byl to normální den, měla jsem zrovna noční směnu v práci, takže jsem o ničem moc nevěděla, jelikož jsem byla celý den zavřená v nemocnici. Dokonce ani nepřicházelo víc lidí než normálně. Ale když jsem šla domu, tak bylo ráno venku hodně lidí. Myslela jsem si že to je nějaká normální demonstrace, tak jsem radši zrychlila krok abych byla brzo doma a aby se mi nic nestalo, protože policie umí být nekompromisní. Po cestě domu, jsem viděla vojáky a na silnici jsem procházela kolem tanku, který mě k smrti vyděsil. Pořád otáčel tou zbraní do všech stran, tak jsem domu běžela, abych si byla jistá, že jsou děti v pořádku. Když jsem o tom pak přemýšlela, tak to vypadalo, jako kdyby se ten tank nějak ztratil a nevěděl kudy má jet, jak se pořád otáčel.

Wow. To muselo být něco. Jak dlouho tam byli ty tanky?

To nevím. Po tom, co jsem doběhla domů tak jsem žádný další nikdy neviděla. Ale tahle událost se mi vyryla do paměti.

To věřím. A jaký si měla vztah s režimem, když už si byla dospělá?



Určitě ne dobrý a můj manžel ještě mnohem horší. Nejvíc mi vadilo to omezení svobody, hlavně cestování. Jediná dovolená k moři, kterou jsem měla šanci s rodinou podniknout, byla do Bulharska. Jednou jsme si udělali s kamarádkou výlet do východního Německa. I když se to nesmělo, chtěli jsme tam nakupovat a něco přivést zpátky. Můj syn běhal závodně biatlon. Ale nemohl moc trénovat v létě, protože výbava nebyla k sehnání. Tam jsem ji ale koupila. Na cestě zpátky, nás zastavili na hranicích a prohledali auto. Jediný důvod, proč jsem byla schopná tu výbavu přivést zpátky byla, že ten pán měl taky syna který běhal biatlon. Tahle náhoda. Nicméně vztah jsem měla v tomto ohledu velmi špatný. Navíc, nemocnice ve které jsem pracovala, neměla dostatečné množství potřebného vybavení, ale nikdo s tím nic neudělal. Ale museli jsme s manželem vytrvat, jelikož jsme chtěli, aby se děti podívali na vysokou školu.

To chápu, asi nemělo smysl si vyskakovat na vládu, když chcete aby se děti dostali dál ve studiu. A další otázka: jak si prožívala sametovou revoluci?

Revoluci jsem z počátku nedávala moc naděje. Ale zároveň jsem se bála o dceru, která v té době v Praze studovala a byla mezi těmi davy. Doufala jsem že z té revoluce něco bude, ale ze začátku to vypadalo jako další demonstrace, kterou rozežene policie a pak se režim zase upevní. Ale nestalo se to. Doma jsem jenom doufala že se mé dceři nic nestane. Ale po pár dnech jsem už začala i trochu věřit že se něco stane. Nemyslela jsem si, že komunisté vypadnou úplně, ale věřila jsem že budeme mít konečně alespoň nějakou míru svobody a byla jsem více než nadšená že to vyšlo.

A teď poslední otázka. Co ti dneska dělá radost?

Dneska hlavně rodina. Vždycky když mi někdo zavolá nebo přijede, tak mi naskočí úsměv. Nic víc, pouze rodina. Občas se procházím po kolonádě a vzpomínám co jsem tam prožila a jak se to změnilo a to taky nikdy neuškodí - trošku si zavzpomínat.

Děkuju moc.