Vítěslav Venclík

Na školní projekt ,,Společné století" jsem udělala rozhovor s mým dědou, Vítězslavem Venclíkem. Vítězslav se narodil 20. srpna 1947 v Praze. Dětství strávil v pražských Strašnicích. Pracoval jako řidič autobusu, kuchař a do této chvíle je majitelem firmy. Má jednu sestru, dceru a dvě vnoučata.

Autorka: Lucie M.

Kde a kdy jsi se narodil a kde jsi potom žil?

Kde, v Praze, v Královských Vinohradech, v porodnici. Kdy, v roce 1947, dvacátého srpna. A žil jsem šestatřicet let v Praze, ve Strašnicích. V takové vilové části, která se jmenovala Zborov.

Co dělali tvoji rodiče?

Když jsem byl malý, můj tatínek byl mistr na vozovně v dopravním podniku na tramvajích. Moje maminka v té době ještě jezdila jako průvodčí na tramvaji, pak byla doma a pak různě prodávala v obchodech a pak ještě jezdila s autobusem. Nebo teda jako průvodčí na autobusu.

Jak jsi prožíval své dětství, co si z něj nejvíc pamatuješ? Jaké máš nejlepší vzpomínky?

Tak jako kluk jsem si užíval volnosti, která v té době mohla být. S partou kluků jsme hráli na ulici, sportovali jsme, hráli jsme na ulici okýnka, to byl takový mini fotbálek, měli jsme kola, jezdili jsme na kolech, chodili jsme dokonce když jsme byli větší jezdit na oválnou dráhu dřevěnou, nebo betonovou do Třebešína, to je čtvrť nad Strašnicemi. No a dělali jsme normální klukovské lotroviny.

Jezdil jsi na chatu?

No a pak jsem jezdil na chatu, která od roku... Takhle, ta rekreační oblast, kde máme nebo jezdím dál ještě, je chata, jsem začínal jako miminko v roce čtyřicet devět v kočárku. Jezdili jsme do osady Bučina, to je vesnice Vranov, kde jsme měli pronajaté letní sídlo. Pak v roce padesát tři moje teta koupila parcelu od herce pana Trégla a můj dědeček a rodina tam začali stavět montovanou dřevěnou chatu, kde jsme minimálně ty tři roky jezdili na prázdniny a tak. V roce padesát šest jsme jako tři kluci, bratranci objevili při chytání pstruhů na potoce chatu, která byla v lesích, byl to lesní srub, tak jsme to řekli rodičům a ty zjistili, koho to bylo a odkoupili ji. No a od roku padesát šest jsme jezdili pravidelně o víkendech, nebo teda o neděli, protože v sobotu se ještě pracovalo a pak jsme trávili celé prázdniny tam. Chodili jsme se koupat k řece, nebylo to daleko, bylo to pěkné.

Jak vypadal tvůj dům?

Náš dům byl rodinný domek o dvou bytových jednotkách. Nahoře bydlela babička s dědou a dole jsem bydlel se svými rodiči a sestrou. Měli jsme dobře zařízený byt i zahradu, další věci které se od toho odvíjeli, takže práce na zahradě, krmení drůbeže, králíků, to bylo takovou mojí povinností, chodit na trávu. No a tak se to táhlo celá školní léta, až do dob když už jsme toto přestali pěstovat, nebo hospodařit a měli jsme už jiné zájmy.

Kam jsi chodil do školy a co si ze školního prostředí nejvíc pamatuješ?

Začal jsem chodit do školy v roce 1953, prvního září. Nad Strašnicemi nad kopcem byly takzvané dřevěné pavilony, byly tam čtyři, byly podobné dalším částem Strašnic a tam jsem odchodil první až pátou třídu. Byly to doopravdy pavilony takové provizorní, papundeklové. Pamatuji si různé zážitky. Nebyla tam tělocvična, hlavně na co jsme vzpomínali, byly časté uhelné prázdniny, protože nebylo uhlí, tak jsme byli doma a na kopci jsme sáňkovali. Ze školy jsme jezdili na sáňkách domů. Tak to byly takové zajímavosti. Od šesté třídy postavili u nás v ulici, kde jsem bydlel, nadčasovou supermoderní školu devítiletku, která měla chemický, fyzikální kabinet, byla vybavená, měla dvě tělocvičny, a co bylo hlavní, protiatomový kryt, kde nás cvičili s pytlíky běhat po schodech, měli jsme tam takové skluzy a pan ředitel stál se stopkami a počítal minuty, za jak dlouho se za námi zabouchnou pancéřové dveře. Kolem školy jsme měli pozemky, to znamená, že na druhém stupni jsme měli povinné dílny, kde jsme se učili rukodělnou práci, na pozemcích jsme pěstovali pro kuchyň zeleninu a celkem nás to bavilo, nebyla to špatná věc.

Co tě ve škole bavilo a co tě nebavilo?

Bavily mě předměty jako byl zeměpis, dějepis, fyzika. Zásadně mě nebavili jazyky, bohužel, matika taky moc ne, no a to ostatní se proplulo.

Kde všude jsi pracoval a co bylo náplní tvojí práce?

Chtěl jsem být kuchařem, to se mi nepovedlo, tak mi můj tatínek dal příkaz, že se budu učit v dopravním podniku, kde jsem šel na studijní obor elektromechanik a pak jsem pracoval v dílnách, takže jsem střídavě pracoval na tramvajích, trolejbusech, autobusech. Pak jsem si udělal maturitu a pracoval jsem tam do svých šestatřiceti let, kdy už jsem byl na pozici technika na zkušebnách, pak jsem chvíli mistroval, ale to se mi nelíbilo a v roce devadesát jsem dal dopravnímu podniku vale, protože bylo po revoluci. Nastoupil jsem u takové podivné firmy, šel jsem restaurovat restauraci na Nové Hospodě. Pak jsem tam bohužel skončil jako obsluha, což se mi zase nelíbilo, tak jsem po roce vypadl, nebo jsem spíš byl vyhozen a vzal jsem svoji montážní brašnu, oprášil jsem vědomosti a šel jsem se živit řemeslem. Tam jsem viděl, že jedny ruce nestačí, tak jsem začal v roce devadesát dva zakládat firmu, Elektroservis, najímal jsem zaměstnance, začal jsem pracovat na větších stavbách, kde jsme třeba tady v obci Kamenice stavěli první zónu s domky. Začal jsem pracovat s podnikem STE, to je dnešní ČEZ, kde jsem začal dělat kabelové vedení a různé takové práce, no a firma už je dneska na horizontu, pracuje, je dobře zařízená, drží se.

Ty si z důležitých událostí pamatuješ rok 68 a revoluci. První, kde jsi byl roku 68, co jsi dělal, jak jsi to prožíval?

Prožíval jsem to hodně špatně, protože jsem se v noci probudil nad ránem a slyšel jsem hrozný hukot, tak jsem vyšel před dům a tam jsem viděl cestu těžkých ruských letadel a slyšel jsem rádio, že jsme přepadeni a že začíná invaze sovětských vojsk do Česka. Druhý den ráno jsem pracoval na vozovně v Hloubětíně a když jsem dojel do práce, tak už jsem viděl první tanky a rakety, které stavěly v bývalé pískovně, aby měly přehled nad Prahou a naráželi jsme na každém kroku na nějakou sovětskou techniku, která se pohybovala v ulicích. Já jsem si dobře pamatoval, protože jsem zrovna přišel z vojny, ze cvičení na hranicích, že ty tanky byly pomalované bílou čárou, to aby se rozlišili osvoboditelé od záškodníků. Tyhle tanky neodjely a zůstaly na hranicích. My jsme v té době s rodinou jeli do Polska a na hranicích v Náchodě jsme je viděli stát, jenomže nás to nenapadlo, co se stane. Když jsme se vrátili domů, tak přišla ta invaze.

A co rok 89, Sametová revoluce, jak na to vzpomínáš, co jsi dělal?

Chodili jsme s manželkou na Václavské náměstí, cinkali jsme klíči, poslouchali projevy, určitě jsme se o to zajímali politicky. Bylo to nádherné a zapojil jsem se potom i po roce devadesát do politiky obecní, kde jsem byl zastupitelem, radním a podporoval jsem ten rozkvět.

Co ti dnes dělá radost?

Vnoučata. To je jedna z věcí, která mi dělá radost. Taky že mi úspěšně pracuje firma, že můžeme celá rodina cestovat, vzájemně se podporovat a největší radost bych měl, kdyby celá rodina byla zdravá a nebylo nic co by nás mohlo rmoutit.