Babička

Babička se narodila v roce 1947 ve Frýdlantě nad Ostravicí a většinu života strávila učením na gymnáziu.

Autor: Richard Š. (3BG)

Richard: Kde a kdy ses narodila?

Babička: Já jsem se narodila v roce 1947 ve Frýdlantě nad Ostravicí.

Richard: Co dělali tvoji rodiče?

Babička: Tak moji rodiče oba dva prodávali v řeznictví, ale moje maminka byla původně vyučená švadlena a můj táta řezník.

Richard: Měla jsi nějaké sourozence.

Babička: Ano. Měla jsem jednoho bratra nebo mám stále jednoho bratra.

Richard: Jak jsi prožívala své dětství?

Babička: Jak jsem prožívala své dětství. Tak, bydlela jsem v malém městě ve Frýdlantě nad Ostravicí. Moji rodiče pracovali každý den. Tak, jako každé jiné dítě. Chodila jsem do školy. Po škole jsem lítala venku. Hrála jsem si se svými kamarády. Nebo jsem byla doma. Hodně jsem četla opravdu hodně.

Richard: Jak vypadala tvoje domácnost?

Babička: Moje domácnost? Jako myslíš jako tu kde jsem bydlela s rodiči. Tak nejdříve jsem bydlela jako v nájmu u jedněch lidí. Takže jsme měli velký krásný byt. Opravdu moc pěkný. No a později, když se začali stavět ve městě takzvané družstevní byty, tak si moji rodiče jeden takový byt koupili, a tak jsme se tam přestěhovali. Takže vlastně dneska to byl takový dneska by se tomu dalo říct, že jsme bydleli jakoby v paneláku. Ale vlastně panelák to nebyl, protože byl postavený z cihel. A byl to takový druh, ve kterém bydlelo dvanáct rodin, prostě takový jako družstevní barák.

Richard: Jak vypadal tvůj běžný den?

Babička: Můj běžný den? Jak jsem chodila do školy? Tak ráno jsem šla dolů na nevím asi o půl osmé, protože jsem bydlela blízko školy. Město nebylo veliké. Ve škole jsem byla třeba do dvou pak jsme venku třeba ještě něco hráli. S mými spolužáky. Nejčastěji vybíjenou. No a pak jsem šla domů. Ještě jsem taky chodila do základní umělecké školy. Takže jsem šla třeba do hudebky. No a pak jsem šla ven nebo jsem šla do kina a tak podobně.

Richard: Jak jsi trávila svůj volný čas?

Babička: Sport jsem nedělala. Jenom jsem tak sama jezdila na kole, protože kolo bylo takový nezbytný prostředek, aby ses mohl rychle přesunout z jednoho konce města na druhý. Takže jsem hodně jezdila na kole. Měla jsem svoje takové dětské kolo, na kterém jsem jezdila za svými kamarády nebo jenom tak jsem se projela. Nebo za svými rodiči, kteří prodávali v obchodě. Takže asi bych řekla, že nejvíce jsem jezdila na kole. Pak jsem taky hodně bruslila, protože bylo ve městě v zimě kluziště. Tenkrát ještě byli zimy, tak se dalo udělat kluziště normálně venku v přírodě. Tak jsem hodně bruslila, no a to kino.

Richard: Kam si chodila do školy a o si ze školního prostředí pamatuješ?

Babička: Tak do školy jsem chodila taky tam v tom Frýdlantě, kde jsem bydlela do základní i potom později do gymnázia. Tak, co si pamatuju... Tak úplně z té základní jedna až pět, tak nejvíc co si pamatuju na první třídu, na tu svoji paní učitelku. Mám na to i dobré vzpomínky. No potom když jsem chodila jako na ten druhý stupeň, jak se dneska říká, tak to jsme měli takovou malinkou třídu. Bylo nás tam asi dvacet. Měli jsme výborný kolektiv. Měli jsme spoustu legrace. Měli jsme i hezkou školu. No a po deváté třídě jsem šla na gymnázium. Které bylo taky v tomhle městě. To se tenkrát jmenovalo střední všeobecně vzdělávací škola. A byli to jenom tři ročníky. Ne čtyři, jak jsou dneska, ale jenom tři. První, druhý, třetí a třetí byl maturitní. No a mám na to gymnázium taky hezké vzpomínky. Měli jsme tam spoustu legrace. Taky jsme měli malou třídu. A ve druhém a třetím ročníku jsme chodili takzvaně do kláštera, protože ta škola byla jeden trakt. Jako jedna část domova důchodců. A ten domov důchodců byl předtím klášter. Jako před rokem čtyřicet osm, takže to byl jako klášter, jenomže pak z něho udělali domov důchodů a v jedné části jsme my měli gymnázium. Teda tu střední všeobecně vzdělávací školu.

Richard: Co tě ve škole bavilo a co nebavilo?

Babička: Tak na základní škole mě asi nejvíc bavila čeština, protože jsem mělo moc načteno. Na druhém stupni úplně suverénně jsem jako byla asi nejlepší ve třídě, protože jsem měla strašně moc načteno. A měla jsem taky výborného učitele na matematiku, který skvěle vysvětloval, takže jsem měla i výborné výsledky i v matematice. Kupodivu když jsem přišla na gymnázium, tak matematika mi vůbec nešla, protože mi nesedla ta učitelka, nerozuměla jsem tomu vysvětlování, často jsem musela hledat pomoc, tak mě matematika úplně přestala bavit. Zájem o češtinu ten mi prostě vydržel až do maturity, vlastně pořád. A pak na gymnáziu jsem měla nejradši, kromě českého jazyka dějepis a francouzštinu a ruštinu, protože to byli předměty, které mi nejvíce šli.

Richard: Kde jsi v minulosti pracovala a co bylo náplní tvé práce?

Babička: Teď jsem v důchodu již několik let a předtím jsem celý život pracovala jako středoškolská profesorka a učila jsem na gymnáziu i na průmyslové škole a nejdéle jsem učila zase v tom městě, kde jsem se narodila a kde jsem i vyrostla, to znamená ve Frýdlantě nad Ostravicí. Učila jsem na tom samém gymnáziu, kam jsem předtím chodila.

Richard: 1948 a převzetí moci komunisty.

Babička: Tak to si taky nemohu pamatovat, ale moje rodina tím byla docela postižena. Můj děda měl ve městě, kde jsme bydleli jako živnost velkou. To znamená, že byl majitelem řeznictví a uzenářství. Měl asi dvacet pět zaměstnanců a samozřejmě, že tohle to všechno v roce 1948 vzali, takže jako opravdu s tím mám spojené jenom samé negativní myšlenky, protože vlastně té rodině, která měla ne bohatství velké, ale která pořád podstivě pracovala. Můj děda si tohle to řeznictví a uzenářství vybudoval sám úplně se svojí manželkou, moji babičkou, a potom mu to všechno vzali a obratem ruky byl úplně bez ničeho a museli se živit, samozřejmě třeba prodával dál v tom řeznictví, ale už to patřilo státu, takže tam chodil jakoby do práce a nic za to nedostali. Když jim něco vzali. Nic jim za to nedali.

Richard: 1968 Pražské jaro a invaze. Kde jsi byla během této historické události?

Babička: Tak během této historické události jsem studovala v Brně na filozofické fakultě. Já si pamatuju ty události, když k nám přišli Rusové, tak samozřejmě na fakultě všichni studenti v čele se svými profesory. Neučilo se nějaké dny vůbec. Přednášky nebyly a pokud byly tak byly naladěny na povzbuzení národní hrdosti. A profesoři vyjadřovali svůj postoj k tomu. A my taky, my jsme vyhlásili stávku. Chodili jsme vylepovat letáky. Protestovali jsme proti okupantům. A nejvíce si pamatuju, že jsme se scházeli v aule každý den na Univerzitě a tam jsme měli ty svoje leadery, kteří nám dávali ty úkoly a tak dále a ty profesoři, kteří mezi nás chodili byli úžasní, jenomže potom po roce šedesát osm, ti profesoři, kteří se nejvíce angažovali, protože já jsem ještě dál studovala, tak ti, co se angažovali nejvíce, tak ti prostě byli ze svých míst odvoláni. Buď vůbec už se na fakultě vůbec nevyskytovali nebo pracovali někde jinde, jakože lidi byli takový vlastenci. Jakože byli všichni spolu, ale opravdu to bylo nebezpečné tenkrát dávat na veřejnost ten odpor proti těm okupantům a byli takový stateční lidi, kteří se v té době prostě postavili proti tomu otevřeně a nesli si potom svoje následky. My jsme byli studenti, takže nás by museli vyhodit celou fakultu tak to se nestalo samozřejmě. Ale když se stala taková strašná věc, tak ty dny, které jsme na té fakultě prožili v tom roce 68 patří opravdu k nezapomenutelným.

Richard: Co si vybavíš ve spojitosti s touto událostí jako první?

Babička: Vybavím si hlas Kamily Moučkové, jak hlásila v rozhlasu vůbec tu událost a jak jsme byli tím prostě zděšeni a jak jsme najednou nevěděli, co bude.

Richard: 1989 Sametová revoluce. Kde jsi byla během této historické události?

Babička: Tak během této historické události jsem učila na gymnáziu, jak jsem říkala ve Frýdlantě. To bylo malé gymnázium, asi tři sta lidí, takže když proběhli v Praze ty demonstrace, tak se samozřejmě začalo řešit, jestli ta škola se k tomu přidá, jestli tam pudou taky nějaká shromáždění a podobně, tak samozřejmě, že ti studenti kteří už byli ve čtvrtém ročníku a podobně, tak se začali zajímat a začali svolávat ostatní studenty do tělocvičny, kde se povídalo, co se děje v Praze, teď se dávala najevo ta podpora, ale teď to bylo takové nejisté, protože nikdo nevěděl, jestli se vrátí zpátky to co bylo a nebo jestli to je opravdu konec toho komunismu. Takže někteří byli i opatrní a ze začátku nedávali úplně najevo takové, jakože nadšení. Někteří se do toho bezhlavě vrhli, někteří byli zase trošičku opatrnější, ale celkově si myslím, že na té škole to probíhalo velice pěkně, že jsme se nakonec přidali na správnou stranu těch událostí a když někdo měl třeba nějaké pochybnosti, nikdo ho neodsuzoval nebo mu nenadával a podobně, každý si řešil jako sám za sebe. Takže byli občanské fóra ve městě se scházelo občanské fórum a sledovali jsme ty události v televizi, prostě všude. A co si taky velice dobře pamatuju, protože jsem učila ruský jazyk a měla jsem hodně hodin ruského jazyka, že se studenti tenkrát začali šmahem odhlašovat z ruštiny. Učili se třeba ruštinu. Učili se třeba už dva roky a všichni se z té ruštiny odhlásili, že už s tím nechtějí s tím mít nic společného, takže v tom maturitním ročníku zůstala třeba nevím ze čtyř jedna skupina, kde ti lidé prostě řekli mi už se to učíme, tak už to doděláme až do maturity, protože maturita z ruštiny byla tenkrát povinná. Takže zůstala jedna skupina, ostatní se přehlašovali na angličtinu a na francouzštinu, na němčinu prostě.

Richard: Díky za rozhovor.