Paní Q.

Dnes budu psát o paní, která nechtěla udávat svoji identitu. Z toho důvodu ji budeme nazývat paní Q. Paní Q známe přes rodinné propojení, je to paní, která už toho v životě spoustu prožila a právě z tohoto důvodu jsme se rozhodli psát právě o ní. Má spoustu úžasných příběhů a historek z doby před 60. lety, které nám bude rada vyprávět.. Nyní pojďme začít s tím, proč si čtete tuto prezentaci. Je to dialog, ve kterém se budeme ptát paní Q na otázky z jejího života, které se budou týkat let 1968, 1980, 1989, života během tohoto časového období (převzetí moci komunisty,život během komunismu a konec komunismu).

Autoři: Filip H. a Herbert J. (3AG)

My: Dobrý den paní Q, můžu se zeptat odkud pocházíte?

Q: Ano, pocházím z venkova, z vesničky Bezděkov.

My: Co dělali vaši rodiče za povolání?

Q: Moje matka pracovala jednotném zemědělském družstvu (JZD) a můj otec byl svářeč a zámečník.

My: Kolik jste měla sourozenců?

Q: Měla jsem 3 sourozence a všichni byli kluci.

My: Co byl váš každodenní program a bavil vás váš normální den?

Q: Každý den, vždy když jsem přišla ze školy, tak jsem musela nejdříve dělat všechny práce kolem hospodářství. Většina z nich mě bavila. Bylo to krmení slepic, králíků a další zvěře. Měli jsme vybudované takové malé hospodářství. Pak jsem musela pomoci s večeří a potom už jsem šla spát. A troufám si říct, že jsem měla lepší dětství než většina dnešních dětí co se týče každodenního programu.

My: Jestliže jste měli takové zvířata, tak to jste museli mít veliký dům?

Q: Náš dům byl stejně veliký jako všechny v okolí na Bezděkově, měli jsme zahradu s klecí na králíky a malou ohrádku na slepice. A díky tomu, že jsme bydleli na vesnici tak jsme hlad nikdy neměli, protože jsme si vždy mohli něco vypěstovat nebo vychovat.

My: Když už se bavíme o tom domě, tak se také chci zeptat na to, co všechno jste měli uvnitř domu?

Q: Uvnitř jsme měli troubu,kamna,malou ledničku (nebyla moc potřeba, protože jsme měli sklep) a rádio, které mělo jen 1-2 stanice.

My: Kam jste chodila do školy a jak jste tam dojížděli?

Q: Ja jsem chodila na nejbližší školu v okolí a to byla škola ve vesnici Bezděkov, byla to jednotřídka (1 učitel-5 tříd) tam jsme obědy neměli a tak jsme na obědy jezdili domů. Pak jsem chodila na školu do Choltic 6-9. třída, tam jsme oběd měli a tak jsem jedla tam. Bohužel jsme tehdy neměli auta jako vy dnes a to znamenalo, že jsme do školy dojížděli na kolech každý den v roce a to i v zimě a to nebylo moc příjemné (škola byla od nás 2km daleko).

My: Měli jste tehdy nějaké kroužky jako mají dnešní děti?

Q: Ano, měli, ale bylo jich výrazně méně, na začátku jsme měli skauta, ale ten se poté zrušil, protože vedl ke svobodě a dali místo toho zavedli pionýry. Tehdy bylo všechno výchovné a všechno říkalo ať posloucháš a pracuješ.

My: Jak se vám tehdy dařilo ve škole? Jaké byly vaše oblíbené předměty a jaké byly ty co jste měla nejmíň ráda?

Q: Nejradši jsem měla češtinu a měla jsem trochu problém s matematikou. Také jsme měli pracovní vyučování, kterému říkali dílny, dělali jsme tam vaření, práci se dřevem a zemědělské práce, také jsme se povinně učili rusky. Taky jsme měli tělocvik, ale jen na Sokolově.

My: Jakou práci jste chtěla dělat už od mala?

Q: Pracovat v laboratořích, a protože jsem chodila na chemickou školu tak se mi to i splnilo. Potom v roce 1977 jsem odjela do Moskvy na 5 let, a když jsem přijela zpátky do Česka tak jsme se nastěhovali do Prahy, kde jsem pracovala v Rapidu. Byla to firma, která pořádala výstavy.

My: Kdybyste se měla rozhodnout, kde byste raději bydlela v dětství, jestli na venkově, nebo ve městě, tak jak byste se rozhodla?

Q: Obě varianty mají své výhody i nevýhody, v městě bylo kino, trolejbusy a autobusy. A na venkově měli zvěř (králíky a slepice), neměli jsme vůbec kohoutkovou vodu, pro vodu jsme museli chodit pro vodu do studny. Vodu nám zavedli až když mi bylo 14-15.

My: Jaký byl pro vás rok 1968?

Q: Nastávaly změny, už se nechodilo tolik do kostela a kdyby to někdo na někoho práskl, tak by přišel o práci. Bylo těžké být teenager a začínat si všímat, že to všechno co ti říkali, když si byla malá, byla lež, ale doma ti říkali, že to nesmíš říkat nikomu, protože by vyhodili tvýho tátu z práce.

My: Zajímalo by nás, jak fungovaly obchody?

Q: Moje maminka měla nějaké potravinové lístky a tam bylo napsané kolik si můžeš koupit másla nebo mouky, ale si pamatuji jen matně, protože jsem ještě malá. A když došlo ty lístky, tak to museli koupit a o dost dráž (lístečky si pamatuje paní Q. jen do roku cca.1955).

My: Jaký byl pro vás rok 1989?

Q: V roku 1989 se lidé začali bavit více o svých názorech, začali toužit po změně. Do té doby komunisti rozhodovali o všem, vše řídili a pak to přišlo, revoluce a najednou si mohl říkat co si chtěl a jezdit kam si chtěl a volit koho si chtěl. Bylo mi 43 let. Hodně rychlá změna, Praha se začala měnit, začaly přijíždět kapely, opravovaly se domy, otevíraly obchody a restaurace. Všechno to bylo lepší a hezčí. I když byla sametová revoluce tak to neznamenalo, že skončila všechna korupce a ty lidi a některé systémy (byla jsem spokojená, ale stále to nesplnilo všechny moje očekávání a změny, které jsem čekala, že se stanou).

My: Máte nějaké silné vzpomínky na to, když jste poprvé byla u moře nebo když se stala nějaká veliká událost?

Q: Ano jistě že mám, vzpomínám si třeba na Gagarinův první let do vesmíru, na to jak moc jsem byla překvapena, když jsem přišla na to, že Amerika není tak špatná, jak nám tvrdili, jak tam měli krásné budovy, jak se tam všichni lidé zdravili, dále si vzpomínám na můj první koncert, který byl úžasný a jistě nezapomenutelný, nebo si vzpomínám na první koupání v moři. Egypt a Turecko byla jedna z oblastí kam se hodně jezdilo.

Q: Taky bych vám ráda pověděla jak ze dne na den zmizeli naši sousedé.

Měla jsem v Bezděkově spoustu kamarádů a právě 2 rodiny mých kamarádů zmizely, a až když jsem byla starší, tak jsem přišla na to, že je komunisté označili za kulaky (lidi měli větší pole a na něm si sami pracovali, ale komunistům se to nelíbilo) to pole si pak vzal stát -tomu se říkalo jednotné zemědělské družstvo. Byla jsem ve třetí třídě a proto jsem tomu nerozuměla a doma se o tom nemluvilo a ani nesmělo. Jedna z těch dvou rodin se po revoluci vrátila.

Na tomto projektu pracovali: Filip H. a Herbert J. 

A mockrát děkujeme paní Q, že nám umožnila zveřejnit její zážitky z jejího života.