Karel Čermák

V rámci školního projektu na oslavu 100. výročí Československé republiky jsme se rozhodli udělat rozhovor s panem Karlem Čermákem, který momentálně žije v Jablonci. V rozhovoru pan Karel Čermák vypráví o svém dětství, důležitých událostech v dějinách Československé republiky a porovnává život a politiku dnes a před pádem komunistického režimu v roce 1989.

Autoři: Mojmír Z. a Patrik Č. (3.AG)

Dětství a mládí:

Kdy a kde jste se narodil?

Já jsem se narodil v Turnově v roce 1951. V rocích 1945-1948, kdy u nás probíhal kapitalismus, můj praotec vlastnil brašnářskou firmu v Příšovicích. V této firmě pracovalo asi osm až deset lidí a vyráběly všelijaké výrobky z kůže, jako například tašky či pásky. Tuto firmu měl tedy zdědit i můj otec a já jsem dnes klidně mohl být i brašnář, ale v roce 1948, kdy zde, na území tehdejšího Československa, došlo k politickému převratu, se vše znárodnilo a můj praotec o dílnu asi o rok později přišel. Jelikož byl ale můj otec jakoby živnostník rodiny, musel nějak pracovat, a proto si našel práci jako závozník. Nakonec v té firmě pracoval po celý svůj život, ale již ne jako závozník, ale pracoval v kanceláři (jako kancelářská síla) a později dokonce dělal i výkonného řídícího dopravy.

Kde a jak dlouho jste studoval?

Do školy jsem prvních pět let chodil v Příšovicích. Byla to malá škola - první až pátá třída. Později jsem přestoupil na základní školu v Turnově a poté pokračoval ve studiu na gymnáziu. Tehdy to bylo tak, že základní škola byla do deváté třídy a gymnázium bylo na tři roky, tedy desátý až dvanáctý ročník.

Co si ze školního prostředí v té době pamatujete? Je něco, na co vzpomínáme v dobrém či zlém?

Já mám na zejména gymnázium překrásné vzpomínky, protože tam se již sejdou lidé, kteří o věcech více přemýšlejí, a proto se mi v tomto prostředí žilo poměrně hezky. Také tam samozřejmě byl i nějaká negativa. Například jedna z věcí, kterou si pamatuji, a která mi upřímně vadila, byla ta, že v zeměpisu jsme probírali Ameriku a jiné tehdejší "nepřátelské" státy přibližně jenom dvě hodiny a Rusko po celý zbytek roku. Tím pádem jsem uměl všechny tehdejší členské republiky (asi 21 republik) Sovětského svazu, jejich hlavní města a jaké výrobky se kde vyrábějí. Také jsme ale měli předměty jako politická ekonomie, ve kterém jsme si povídali o tehdejším rozložení politického spektra (levice, pravice, střed). Zejména nás směřovali k tomu, že socialismus je ta správná věc, a že se spěje ke komunismu.

Jak jste trávil svůj volný čas?

Naprosto spokojeně. Když jsem ještě chodil do školy, neexistovali mobily, počítače atd. Telefon, tedy spíše pevnou linku mělo asi deset lidí v celé vesnici, a proto jsem vždy přišel ze školy, odhodil tašku, naobědval se a šel s kluky ven a vrátil se až v šest večer. Také jsme na gymnáziu chodili s takovou partou na různé výlety a s tou jsme dokonce jednou za dva měsíce jezdili spolu s profesory na školní chatu v Rokytnici, kde jsme se zabavovali různými recitacemi divadelních her a stolními hrami. Jak již jsem zmínil, období gymnázia pro mě bylo jedno z nejkrásnějších v mém životě, i když to bylo socialistické gymnázium. Mohli jsme spolu s partou jezdit a chodit skoro kdekoliv (samozřejmě na území tehdejšího Československa) a kdykoliv. Výlet na chatu do Rokytnice byl pro nás vrchol všeho, i když vaší dnešní generaci připadá normální jezdit pětkrát ročně do Rakouska, ale my jsme se za hranice prostě a jistě dostat nemohli. Také jsme ale o prázdninách jezdili s našimi přítelkyněmi stanovat, chodili jsme do kina, do divadla nebo jsme spolu chodili na brigády, protože s penězi to v té době nebylo zrovna jednoduché, a proto se nám hodilo čas od času přivydělat. Dřívější průměrný plat byl zhruba dva tisíce korun, což již dnes opticky vypadá bídně, ale dříve k tomu byly ceny úměrné.

Jak vypadala tehdejší domácnost a společnost - jak fungovala a jak byla složena?

Žilo se vcelku pohromadě, protože například my jsme měli rodinný domek, takže u nás bydlela i babička, která se o mě a moji sestru jako malé starala. To, co si já osobně ještě pamatuji, je to, že zde (na území tehdejšího Československa) žilo na některých místech, většinou pohraničních, až devadesát procent Němců, takže němčinou se mluvilo povětšinou i v Praze a čeština se udržovala jenom díky vesnicím, kde se jí normálně mluvilo. Proto se ani nedivím, že Němci v roce 1938 (Mnichovská dohoda) přisvojili pohraničí České republiky, protože to bylo logické, i když nám tím sebrali mnoho našich pohoří, našich historických skvostů republiky, ale s tím jsme již bohužel nic udělat nemohli.

Významné historické události:

Smrt Stalina (1953):

Jak se změnil život v republice a samotná republika po smrti Stalina v roce 1953?

Ke smrti Stalina si pamatuji ještě to, že náš tehdejší prezident Klement Gottwald, který se ujal zdejší vlády v roce 1948, nebyl moc chytrý člověk, myslím, že byl dělník nebo něco takového a vydával se velmi často pro rady do Moskvy. Gottwald právě zrovna jel do Moskvy, když Stalin zemřel a po jeho návratu zpět do republiky po krátké době také zemřel. Tím pádem se i chvílemi spekulovalo, jestli mu v té Moskvě někdo něco "nepřisypal" do pití, ale to nikdo neví a pravděpodobně již nikdy nezjistí. Po jeho smrti tedy nastoupil do vlády Chruščov a Stalin byl v tom samém roce odsouzen za vraždu několika miliónu Rusů v táborech (nenazývali je koncentračními) po celém Rusku.

Roky 1967-1968 (Pražské jaro):

Pamatujete si něco o protestu "Chceme světlo" v roce 1967?

O tom protestu jsem nikdy neslyšel, ale pamatuju si něco o tom sjezdu spisovatelů, kteří psali tzv. Rudé právo. To byl časopis, který jsme dobrovolně povinně všichni četli.

Co víte či si pamatujete o Pražském jaře, ke kterému došlo v roce 1968?

V tu dobu mi bylo sedmnáct. K Pražskému jaru vlastně došlo po sesazení pana Novotného z funkce nejvyššího představitele KSČ a také ho tím zbavili i funkce prezidenta a za něj dosadili Alexandra Dubčeka a Ludvíka Svobodu a lidé očekávali, že budou moci více cestovat a žít si trochu lépe, ale nestalo se tomu tak. Podle mého názoru došlo i k Pražskému jaru kvůli tomu, že stát začal krachovat. V té době totiž existoval docela zásadní rozdíl mezi socialismem, což je plánované hospodářství a kapitalismem, což je tržní hospodářství. Z mé vlastní zkušenosti, například když jsem pracoval ve stavební firmě a tam bylo naplánováno, že za rok dostaneme přibližně pět tisíc tun cementu a tři milióny cihel a z toho jsme poté měli stavět. Proto zde také vznikly různé cihelny, cementárny atd. V té době se to ale nedařilo úplně přesně naplánovat, a proto jsme již v říjnu neměli z čeho stavět, protože jsme toho postavili více, než bylo očekáváno. Takto to ale bylo se vším zbožím. Dalším příkladem byly obchody, ve kterých se prodávalo pouze socialistické zboží. Například pomeranče jsme viděli asi dvakrát za rok, a to na Vánoce či Velikonoce, a to pak byly obrovské fronty u krámů, aby si je každý mohl koupit. To je pro dnešní mladou generaci absolutně nepochopitelné, ale to byla realita. Z tohoto důvodu si myslím, že v té době, koncem 60. let, již stát dopadal špatně. Také si pamatuji, že v té době existoval nějaký ekonom, myslím, že se jmenoval Šik, který chtěl a prosazoval polo tržní hospodářství. V celo plánovaném systému bylo mnoho ztrátových firem, které přežívaly pouze na tom, že svůj zisk odváděli státu a bylo jim jedno, jestli vyrobili jeden milión nebo pět miliónů cihel, protože plat měli pořád stejně velký. Toto také zvyšovalo postupné extrémní zadlužení státu, což byl jeden z hlavních faktorů té krize.

Kde jste se nacházel při obsazení/okupaci republiky v roce 1968?

V tu dobu jsem, tedy 21. září, jel ve vlaku do Prahy, ale 22. jsem se s mojí tehdejší partou opět sešel v Turnově. Ve škole jsme vyvěsili černou vlajku a chodili po ulici s transparenty. Také si pamatuji, že to byla vcelku "zábava", protože jsme s kamarády chodili po Turnově a ničili jsme a obraceli všechny ty informativní značky atd. Všude jezdili Rusové v tancích, ale to byli také chudáci, protože oni nevěděli o tom, co se bude dít, oni si mysleli, že nás přijeli osvobodit, a že rozhodně nikomu neubližovali.

Jak to tedy zde vypadalo po obsazení?

Rusové nejprve začali obsazovat všechny rozhlasy a televize. Později se to již ale uklidnilo, Rusové nejezdili po ulicích, ale přebývali na svých obsazených kasárnách ve městech a normálně chodili s lidmi do kin, divadel, hospod atd. Lidé samozřejmě také tvořili různé protesty a demonstrace, ale ty se neodehrávali v Turnově nebo Jablonci, ale povětšinou v Praze. Například si pamatuji, když jsem již žil na Strahově a porazili jsme někdy v roce 1969 nebo 1970 Rusy v hokeji, tak všichni vyšli do ulic a začali skandovat a slavit.

Změnila Vám tato událost v roce 1968 nějak zásadně život?

Mně osobně to nijak život nezměnilo. Možná, kdyby do vlády nastoupil ten Šik, změnilo by se tu nějak fungování fabrik, vyučovaly by se tu více cizí jazyky a jezdilo by se více do ciziny, tak by mi to samozřejmě život zásadně změnilo, ale bohužel se tomu tak opět nestalo. Navíc my jsme Rusy potřebovali, a to kvůli ropovodům a plynovodům, které sem z Ruska vedly, a kdyby nám "uzavřeli kohoutky", byli bychom "v pytli." Můj život se tedy skoro nezměnil, pořád jsem chodil do školy, poté jsem šel na vysokou, pak jsem šel na vojnu, oženil se, měl děti, a tak jsem si připravil vcelku dobrý a veselý život.

Sametová revoluce (1989):

Kde jste se v té době nacházel?

V té době jsem pracoval ve stavební firmě Zrub Stráž pod Ralskem jako ekonomický náměstek. Pamatuji si ale, že se to v té firmě moc neřešilo a jenom někdy jsme něco zaslechli z rádia, ale nevěřili jsme, že se něco změní. Až ale opravdu začalo docházet k některým zásadním změnám, tak jsme dokonce do Prahy posílali i petice, že s občany souhlasíme. Jinak se ale ve Stráži pod Ralskem nic nedělo, protože revoluce probíhala povětšinou v Praze a tím pádem jsem se žádných demonstrací a podobných akcí, jako probíhaly například na Letné či Václavském náměstí, nezúčastnil.

Změnila vám tato událost nějak výrazně život?

Určitě ano. Například ten Zrub, kde jsem tehdy pracoval, se změnil hodně, a to proto, že ve Stráži nad Ralskem se těžil uran, který byl vyvážen do Ruska. Najednou to ale v roce 1989 padlo, řeklo se, že do Ruska již nepůjde ani gram uranu, ale tím pádem přestaly býti i finance a celá Stráž se zhroutila. Zjistilo se, že uran se těží i jinde ve světě, a proto nás již východ nepotřeboval a po roce, co jsem tam ještě pracoval, naše firma zkrachovala. Mně již ale v té době bylo čtyřicet let a šel jsem tedy pracovat do Jablonce, kam mě do práce vozil autobus, což pro mě byla velká úleva, protože do Stráže pod Ralskem jsem každý den musel jezdit až půl hodiny, a to pro mě bylo velmi vyčerpávající. Také jsme jako rodina v roce 1990 poprvé jeli do Rakouska, kam jsme si sebou vezli různé paštiky a různé jiné zásoby z domova a stanovali jsme, protože v té době byl kurz koruny ještě velice nevýhodný, a proto pro nás bylo vše moc drahé. Došlo i ke změně spousty zákonů, protože se zde začali objevovat soukromníci, a proto i pomalu ale jistě začaly vznikat asi v roce 1993 komory daňových poradců. Rozhod jsem se tedy podat žádost na daňového poradce v nově vznikající komoře v Praze. Byl jsem jeden z prvních, a proto mě ještě v lednu vzali. Poté už jsem jezdil pracovat na Ministerstvo daní Pardubického či Ústeckého kraje, které se v té době nacházelo v Ústí nad Labem. Revoluce mi tedy změnila život spíše výrazně z toho pracovního a rodinného pohledu.

Současnost:

"Dnes si každý za svůj život může sám."

Co si myslíte, že se oproti tehdejšímu režimu změnilo? Co Vám dělá radost a co zase naopak ne?

Já jsem zastáncem názoru, že každý si může za svůj život sám, což tehdy neexistovalo. Dnes, když si šikovný a tvrdě pracuješ, si můžeš koupit hezký byt, auto a můžeš cestovat. Naopak, když ti stačí méně peněz, ojeté auto a chaloupka, tak si můžeš vybrat jednodušší práci a trávit svůj čas na procházkách, v přírodě nebo jakkoliv se ti bude líbit. Tenkrát to tak ale prostě nebylo. Za dob komunistů osmdesát až devadesát procent lidí žilo vcelku stejně. Samozřejmě ty výše postavené osobnosti ve straně nebo ředitelé velkých firem si žili lépe. Proto si myslím, že v dnešní době to je spravedlivější z pohledu toho, že když člověk pracuje více, bude se mít lépe než ten, co pracuje míň, což již jak jsem zmínil, je úplným opakem idejí komunistického režimu. To, co také vidím jako veliké plus dnešní společnosti jsou děti. Dnešním dětem mohou vybrat rodiče školu, mohou si "koupit, co chtějí" a obecně jsou svým způsobem svobodnější. Mohou si také říci, že chtějí pracovat v Americe nebo někde v Asii, ale o tom se mi mohlo za mých mladých let pouze snít. Obecně se tyto úplně dvě odlišné doby docela těžko srovnávají, protože i ten technologický vývoj šel rapidně dopředu - dnes všichni mají mobily, všude je internet a lidé jsou informováni o tom, co se po celém dnešním světě vlastně děje, ale dříve jsme si mohli pouze otevřít Rudé právo a věřili jsme všemu, co v něm bylo napsané, protože proti tomu nebyla žádná alternativa. To, co se mně ale naopak nelíbí, je to, že mnoho lidí v dnešní době těchto alternativ až zneužívá. Třeba například mi vadí některá uskupení lidí, kteří žijí na sociálních dávkách, žijí si vcelku hezky, opíjejí se, ale nepracují a já je poté musím živit, tím že platím daně a následně tam, kde jsou ty peníze potřebné, viz třeba zdravotnictví, nejsou. Samozřejmě ale chápu, že jsou někteří lidé, kteří pracovat nemohou z nějakého zdravotního důvodu a tu pomoc potřebují, ale mně vadí spíše ti, kteří pracovat mohou, ale nechtějí. Tedy hlavní plus v dnešním režimu vidím v tom, že si každý může svůj život udělat podle svého, což jsme dříve prostě nemohli, a proto jsem tedy nejšťastnější v současné době, kdy mě nikdo nehoní, svůj den si mohu sám v klidu naplánovati a žiji si vcelku hezký a veselý život a doufám, že mi vydrží, co nejdéle.

Poděkování:

Panu Čermákovi bychom chtěli velice poděkovat za jeho příjemnou spolupráci při vytváření tohoto projektu a přejeme mu spoustu dalších let života plného štěstí a zdraví. Děkujeme.

(pan Karel Čermák souhlasil s nahráním a zveřejněním celého rozhovoru)