Miroslava Rýzlová

Vedly jsme rozhovor s mojí babičkou, Miroslavou Rýzlovou, které je 67 let, za účelem uchování jejích památek o těchto důležitých momentech v české historii.

Autorky: Andrea R. a Leyla V. P. (3AG)

  • Kdy a kde jste se narodila?

Narodila jsem se v Křižanech 26. 4. 1951.

  • Máte, nebo jste měla sourozence?

Mám tři sourozence. Dvě sestry a jednoho bratra. Ten je mladší.

  • Co dělali Vaši rodiče?

Táta byl dělník, byl strojní zámečník, byl vyučenej. A maminka byla v domácnosti. A potom ke konci pracovala jako lisařka v AZTP.

  • Kde jste v minulosti pracovala a co bylo náplní Vaší práce?

No, když jsme dodělala ekonomickou školu, tak jsem pak pracovala v kanceláři, v ČSAO. To jsou automobilové opravny, tam jsem dělala v účtárně a po revoluci jsme akorát změnili název. Tam jsem byla v účtárně, byla jsem v pokladně, byla jsem ve mzdové účtárně a pak jsem odešla do důchodu.

  • Jak jste prožívala svoje dětství?

Docela v pohodě. Já nevim jak jinak, no v pohodě. Chodili jsme do školy hráli jsme si venku, museli jsme se starat o králíky, o kozu, o krávu, měli jsme doma psa a kočku.

  • Kde jste bydlela?

Bydlela jsem v Křižanech, což je vesnice vedle Liberce, v rodinném domě.

  • Jak vypadala Vaše domácnost?

To byl dům, který měl čtyři místnosti, tři z nich byly v přízemí. Kuchyň a dva pokoje a jedna byla nahoře jako v patře.

  • Jak vypadal Váš běžný den?

Ráno jsme šli do školy, když jsme přišli ze školy, tak jsme museli doma pomoct. Uklidit, umýt nádobí, nebo obstarat králíky a zvířátka.

  • Jak dlouho jste byla ve škole?

Ráno jsme museli jet v sedm hodin, protože jsme jezdili do Žibřidic, což je tak 6km od Křižan. Tam jsme se učili tak do dvou hodin, někdy do tří a pak jsme tam museli počkat na autobus a jeli jsme autobusem domů. Když jsme se ale učili do dvou hodin, tak jsme chodili domů pěšky, to jsme šli tak hodinu.

  • Jak jste trávila svůj volný čas?

Četla jsem knížky, učila jsem se plíst, pletla jsem a háčkovala.

  • Kam jste chodila do školy a co si pamatujete ze školního prostředí?

Do školy jsem chodila chvíli v Křižanech do národní školy a od šesté třídy jsem chodila do Žibřidic. Tam jsme chodili do deváté třídy a potom jsem chodila od patnácti do Liberce na ekonomicku školu.

  • Co Vás ve škole bavilo a co Vás nebavilo?

Nemůžu říct, že by mě něco nebavilo, mě bavilo všechno. Nejmíň mě ale asi bavila chemie a fyzika, ale jinak to ostatní tam jsem si nedělala rozdíl.

  • Co jste prožívala v roce 1968?

No, to jsem chodila na ekonomickou školu, to bylo po revoluci, po nástupu Rusů, co sem k nám přišli. Tak to jsme se ve škole neučili rusky, protože se nám nechtělo, když tady byli Rusové, a to byl náš poslední ročník, naštěstí to nebylo tak aktuální. No a jinak jsme to brali tak normálně, stejně jako to bylo předtím. Když jsme dojížděli, tak jsme potom zase jeli domů, ve městě jsme se moc nezdržovali a na vesnici to bylo trošku jiný. Tady to ti lidi moc neprožívali.

  • Co je první na co si vzpomenete ohledně této události?

No, byli jsme trochu vystrašení, protože kolem našeho domu jezdily tanky a mi měli dům metr od silnice. Oni začaly jezdit před půlnocí a jezdily jakoby od Jablonného na Liberec a teď vždycky někde zastavily, protože je museli nahoře v Křižanech regulovat kam jet, takže nám stály před domem a svítily tam a mluvily cizí řečí, německy i rusky, a my jsme byli doma ve tmě za oknem a koukali jsme co se děje a byli jsme z toho docela všichni vedle. Druhý den jsme se snažily poslouchat rádio, ale moc toho tam nebylo. Takže tady na vesnici potom co odjely nic nebylo, žádný akce, nic.

  • Jak na tuto část života vzpomínáte?

No, měla jsem vztek, protože jsem neměla ráda, když nám sem někdo vleze a začne nám diktovat, co se má a nemá dělat. Rusové si třeba v Doksech ohraničily svoje území, kde mohli trávit Rusové dovolenou. Ale jinak mi to moc nevadilo. To jenom všechno, co jsme viděli v televizi.

  • Co rok 1989?

No to jsem byla v práci, všichni šli zvonit klíčema před radnici a protože já jsem měla děti, tak jsem šla na nádraží a jela jsem domů, protože jsem se musela doma postarat o rodinu, taky se mi nechtělo mrznout před tou radnicí.

  • Co je první na co si vzpomenete ohledně této události?

No, docela mě štvalo to, že do toho namočili studenty, že všichni dospěláci to jako by prezentovali přes studenty. Jakože, studenti se bouřej, ale dospěláci jim hodně radili, co mají dělat a bez studentů by tu revoluci nikdy nezvládli.

  • Jak na tuto část života vzpomínáte?

Akorát jsem se divila, už předtím jsme slyšeli zprávy, že někde v Praze na náměstí tam policajti kropili lidi, třeba hadicema s vodou, že jo. A tak se nám tomu nechtělo věřit.