Milada Jelínková

Rozhovor s pamětníkem: Milada Jelínková 

Autor: Eduard J.

Úvod

V tomto rozhovoru jsem mluvil s mojí babičkou z otcovi strany narozenou v roce 1950 ve Středních Čechách. Důležité je zmínit, že moje babička pochází z křesťanské, zemědělské rodiny a celá její rodina byla komunisty označena jako takzvaní "kulaci" (označení pro zemědělce, kteří byli komunisty považováni za nepřátelé státu a "zbohatlíky").

Rozhovor

Kde a kdy jsi se narodila?

Narodila jsem se v Kolíně v roce 1950 a vyrůstala jsem na rodinném statku ve Veltrubech, což je vesnice kousek od Kolína.

Co za práci dělali tvoji rodiče, když jsi se narodila?

Táta měl vystudovanou hospodářskou školu a pracoval na našem statku společně s mým dědou. I maminka pracovala na statku, dokud ho komunisté nezabavili. Když však komunisté statek zabavili, táta dostal na výběr, jako všichni v té době. Buď mohl vstoupit do JZD, nebo jít pracovat do dolů nebo hutí, anebo jít pracovat na státem preferované stavby (Orlík a Slapy). Táta se nakonec rozhodnul pro třetí možnost a šel pracovat na Orlík. Tam si musel udělat svářečské zkoušky, protože dělal pouze manuální práce a škola mu tedy k ničemu nebyla.

Máš nějaké sourozence?

Mám dva bratry, oba mladší: jeden o šest let a druhý až o sedmnáct. Ten mladší toho s mým dětstvím moc společného nemá a narodil se až potom, co nám zabavili statek.

Jak jsi prožila svoje dětství? Ovlivnil ho nějak komunismus?

Dokud jsme měli statek, tak jsem prožívala idylické dětství na venkově. Veškerý volný čas jsme trávili venku s ostatními dětmi z vesnice. Občas jsme také chodili cvičit do Sokola (než ho komunisté zakázali). Dětství pro mě však nebyl pouze volný čas. Na statku bylo potřeba aby každý pomohl, takže jsem například nosila obědy na pole nebo prostě dělala co zrovna bylo potřeba. Dříve bylo mládí pojaté úplně jinak. Dnes je to hlavně o učení a vzdělávání. Tenkrát na venkově vzdělání moc neznamenalo. Děda mi dokonce zakázal číst, takže můj jediný kontakt s knihami byl, když jsem panu farářovi v neděli nesla bábovku na faru a on mi tajně půjčil pár knížek, které jsem pak měla schované na záchodě pod papíry. Děda vždycky, když mě neviděl pracovat začal nadávat "Kde je zas ta holka schovaná! Tak zas někde čte určitě!" To bylo asi jediné nepříjemné na mém dětství, jinak si nemám na co stěžovat, i když moje dětství znamenalo hodně práce na statku. Jako děti jsme komunismus moc nevnímali a moc nás neovlivňoval nebo jsme si to aspoň neuvědomovali. Jediný moment, kdy jsem si toho mohla všimnout, bylo, když mě nepustili do pionýra, kvůli tomu, že jsme byli křesťané a kulaci. Přestože to nebylo nic moc důležitého, jako na dítě to na mě velmi silně zapůsobilo, vidět ostatní děti, jak skládají pionýrský slib a dostávají šátky, zatímco já stála stranou, protože moje rodina byla politicky nevyhovující. Když mi bylo asi dvanáct tak jsme se museli vystěhovat ze statku a pak bylo všechno jinak.

Jak vypadala vaše domácnost?

Dokud jsme bydleli na statku tak to bylo jenom pár místností: dvě ložnice a obývák se sedačkou, žádná televize ani lednička. Když nám zabavili statek, komunisté nám dali pozemek a čas (materiály jsme si už museli postarat sami) na to postavit si nový dům kousek za vesnicí. Když pak byl dům hotový, což mi bylo asi dvanáct, odešli jsme ze statku.

Jak vypadal tvůj běžný den na statku a jak jsi trávila volný čas?

Záleželo na tom, kolik práce bylo potřeba udělat na statku. Většinou se pracovalo ráno a dopoledne a občas i odpoledne. Když už jsme měli nějaký volný čas, tak jsem ho trávila venku s dětmi z vesnice. Neexistovalo, že by někdo zůstal vevnitř, protože tam prostě nebylo co dělat. Zábavu jsme si vymýšleli sami. Ještě je důležité zmínit, že na vesnici nebylo možné existovat bez kola. To byl hlavní dopravní prostředek na Kolínsku a bez kola se člověk prostě neobešel. Ještě předtím, než se narodilo nějaké dítě se začalo řešit, že musí mít kolo.

Kam si chodila do školy?

Na základku jsem chodila ve Veltrubech a do měšťanky (druhého stupně) jsem jezdila do Velkého Oseka. Pokračovat ve studiu dál bylo trochu složitější, protože mě nepřijali do ČSM (Československý Svaz Mládeže) kvůli mojí rodině. Podmínkou pro další studování bylo, že jsem musela prospět s vyznamenáním a být v ČSM. Naštěstí jsem měla jednu mladou učitelku, která k nám byla trochu otevřenější než většina učitelů v té době. Tahle učitelka bojovala za to, aby mě přijali do ČSM abych mohla dál studovat, což se jí nakonec povedlo, takže jsem vstoupila do ČSM a potom nastoupila na zdravotní školu v Kolíně.

Co tě ve škole bavilo a nebavilo?

Nebavila mě hlavně matika a fyzika. Nikdy jsem úplně nebyla na technické předměty. Zato mě hodně bavila čeština a literatura a vlastně celkově humanitní předměty.

Kde jsi v minulosti pracovala?

Když jsem studovala, tak jsem byla na praxi v Nemocnici v Kolíně a potom jsem dostala umístěnku do Poděbrad do lázní. Jelikož jsem byla dětská sestra tak jsem pracovala s dětmi se srdečními poruchami. Většina dětí se tam bohužel nedožila moc vysokého věku, protože tenkrát ještě nebyla medicína tak vyspělá a srdeční choroby byly opravdu vážné.

Co jsi dělala při významných událostech té doby, jako například politické procesy nebo rok 1968 a 1989? Jaký pocit v tobě tyto události vzbudili?

Politické procesy jsem vůbec nevnímala, zčásti taky kvůli tomu, že spoustu informací se na vesnici prostě nedostalo. S rokem 1968 to bylo podobně. Jenom jsme slyšeli, že Kolínem projížděli tanky. V radiu a televizi se o tom buď nemluvilo nebo se o tom lhalo, takže se k nám doneslo opravdu málo skutečných informací. Jediný způsob, jakým jsem to vnímala bylo, že jsem se bála o vašeho dědu, který byl v té době zrovna na vojně, takže jsem se bála, aby ho někde nezastřelili. Se Sametovou revolucí to bylo už trochu jinak. Vzpomínám si, že ten rok (1989) bylo v Římě svatořečení Anežky České a na hradě byla velká oslava. Dokonce kvůli tomu přijel kardinál z Říma. Jako pro křesťany to pro nás byla velká událost, takže jsme se s bratrem rozhodli, že pojedeme do Prahy. Hned jak jsme přijeli do Prahy, tak jsme viděli policajty úplně všude, i v metru a postupně zavírali všechny cesty na hrad. Jako nepražáci jsme neměli tušení, jak se tam dostat, takže jsme prostě šli s davem, a nakonec jsme se tam nějak dostali. Na hradě stál obrovský dav lidí a všichni zpívali Svatováclavský chorál. Bylo to opravdu silné a dojemné, když se ve mně probudil takový pocit češství a když jsem si uvědomila, že tady stojí křesťan vedle křesťana. Pak na balkón vyšel kardinál a jediné co mu komunisti dovolili bylo jednou pozdravit lidi, ale jenom to stačilo na to, aby tam dav stál hodiny a zpíval duchovní písně a hymnu. Pak jsem ještě byla, když se zvonilo klíči na Václaváku. Nechala jsem děti doma a jela jsem, ať mě klidně zastřelej.

To bude všechno. Díky za tvůj čas.

Jasný.