Paní Dagmar

Dostali jsme za úkol, udělat rozhovor s pamětníkem. Já si zvolil svoji babičku Dagmar, která se narodila ve svatém Mikuláši 24.10.1944

Autor: Dominik Ž. a Tom D.

Jaké bylo tvoje dětství?

Svoje dětství jsem prožila ve svatém Mikuláši, kde jsem se i narodila. Svatý Mikuláš je poblíž Kutné Hory. Bydleli jsme v rodinném domku. Mamka pracovala na zámku Kačina a taťka byl v ČKD. Mám ještě staršího bratra, který je starší o 7 let a máme spolu pěkný vztah. Jinak na moje dětství vzpomínám velmi ráda.

Jaký byl tvůj běžný den?

Normálně jsem jezdila autobusem v 7:15 do školy, která byla v Nových Dvorech. Škola nám začínala v 8:00. Po škole jsem si hned musela napsat úkoly a potom jsem šla hned ven. Většinou jsme byli domluvení s takovou naší partou, že budeme něco hrát nebo jezdit na kole. V létě jsme jezdili na plavat, v zimě jsme sáňkovali nebo lyžovali. To si ještě pamatuju, že byli takové dřevěné lyže. Jezdili jsme lyžovat k zámku Kačina.

Vzdělání?

Já jsem byla taková průměrná studentka. Nebyla jsem jedničkářka, ale vcelku dobrý. Na škole mě vůbec nebavila fyzika a chemie. Měli jsme školu do 8. třídy a pak jsem chtěla jít do Kolína na obchodní akademii, která byla na 2 roky, jenže to jsem si pak rozmyslela, nechtěla jsem jít, že si chci vydělávat, abych měla peníze, tak jsem se šla vyučit na třiletej obor a dělala jsem oděvní večerní průmyslovku. Poté jsem šila na zakázky a za krátkou chvíli už jsem pracovala.

Pamatuješ si nějakou vtipnou historku ze školy?

Vím, že kluci si vždycky házeli houbou na tabuli, většinou ji namočili a potom ji po sobě házeli, ale občas se i stalo, že to trefilo učitele, a to byl teprve průšvih. Jeden dostal třeba i 2 z chování. My jako holky jsme byly v celku hodný a nic takovýho jsme nedělaly.

A co pražské jaro roku 1968?

Jako všichni mladí jsme chodili na nějaké ty zábavy, tenkrát se tomu říkalo nedělní čaje, kde jsem právě potkala Pepu, mého budoucího manžela. No a vlastně jsme spolu chodili 5 let a pak přišel rok 68 no a celou tu dobu Pepa chtěl jít za dobrodružstvím, protože jeho strýc byl v Americe. Tak nastalo teda to, že v tom roce 68 jsme odešli do Rakouska, odkud jsme později emigrovali do Kanady. V tom Rakousku jsme byli asi měsíc a pak Kanadská ambasáda nám dala tu možnost odejít do Kanady.

Jak jste vnímali, to, co se dělo v Česku?

No to v tom Rakousku, tam se dostaly noviny a byli jsme překvapení. Psalo se různě, kdo se má vrátit. Když pro mě Pepa přijel do Mikuláše, tak jsme jeli do Prahy a auto jsme museli nechat na Kyjským mostě a šli jsme vlastně do Vysočan pěšky, protože všude byly tanky, Rusáci a prostě to byl velkej zmatek.

A třeba dostat se přes ty hranice nebyl problém se dostat?

Ne, protože ty hranice byli v takovým zmatku, že to nebylo tak hlídaný, takže lidi mohli úplně v pohodě přejít.

A proč jste teda emigrovali do Rakouska a později Kanady? Kvůli tomu roku 68?

No to spíš bylo kvůli tomu, že Pepa chtěl zažít dobrodružství nebo aby poznal o něco víc, protože on viděl, jak ten jeho strýc si v Americe žije, jaký tam má podmínky. A protože nám nikam nechtěli dát víza ani do Německa nebo Jugoslávie a on chtěl něco poznat, tak tím mě přemluvil, jestli nepojedeme spolu do tý Kanady. Ale musím říct, že ty začátky toho 68 i v tý Kutný Hoře bylo Rusáků hodně, samozřejmě ne tolik, ale pořád dost.

Proč jste se nakonec vrátili z Kanady?

Už se nám stýskalo po domovu. Tak jsem volala na český velvyslanectví, jestli se vůbec vrátit můžeme. Mezitím jsme ale z domova dostali dopisy. Pepa byl odsouzený k 1 roku a já dostala 2 roky. Přitom on byl voják a dostal míň než já. Tím pádem jsme se vrátit nechtěli, aby nás teda tady nezavřeli. Na ambasádě nám ale poté řekli, že bude amnestie v roce 72 s tím, že se můžeme vrátit. My jsme se teda vrátili v lednu roku 73. No a na letišti už nás vzali do vedlejší místnosti, kde na nás čekali policajti. Pepa jim tenkrát řekl, jestli by nás nemohli pustit, protože jsem byla těhotná. Tak mě pustili a jeho tam drželi ještě 6 hodin.

Když to porovnáš, tak co ti třeba tak nejvíc vadilo?

Nejdřív jsme si na nic nemohli zvyknout. Například když jsem si šla něco koupit v Kanadě, to byly obrovský obchody a supermarkety a tam jsem si vlastně všechno to ovoce nebo zeleninu mohla vybírat sama a tady, když jsme šli na nákup do takový malý sámošky a těch bedýnek jsem si začala vybírat, tak prodavačka na mě najednou zařvala, co to dělám, že to se nedělá no a tchýně mi řekla: "No to nemůžeš dělat, tady to není zvykem ". To byli třeba takový věci, na co jsme si nemohli tady ze začátku zvyknout.

Co sametová revoluce, taky jsi demonstrovala?

No to jsem byla zaměstnaná v Dlouhý v oděvní službě a tam jsme měli návrhářku Kamilu, ta přinesla takový kytičky, že si to připneme a půjdeme na ten Václavák demonstrovat. Naše šéfová proti tomu nic neměla, takže jsme se vydali, bylo to celkem nebezpečné, protože ty davy to hrnuly dopředu. Taky jsme tam zažili ten proslov, co měl Havel nebo co zpívala Kubiška, Gott tam byl, Kryl, to byli takový ty první vlaštovky z těch disidentů, takže to bylo takový nejrušnější.

Věřila si v to, že dojde k demokracii?

Tak on na to měl každý jiný názor, plno lidí si přálo, aby došlo k tý demokracii, Havel hodně prosazoval tak jsme tomu věřili.

Jedna věc, co tě nejvíc štvala na komunismu?

Třeba v zaměstnání, jak na tebe pohlíželi, protože kdo byl komunista, tak měl lepší místo nebo se víc uplatňoval, ale mě to tak nějak nevábilo nebo jsem to moc nepotřebovala i když šla Iva (dcera) na školu, tak se na to hodně poukazovalo, jestli rodiče jsou členi komunistický strany. Nakonec to dopadlo dobře, protože se dobře učila.

Co tě v současné době baví?

Baví mě číst knížky, je to dobrý způsob, jak se zabavit, když jsem doma sama. Taky ráda koukám na televizi, na nějaký pořady o vaření. Nějaký ty recepty pak zkouším i uvařit, protože mě vaření baví. Jsem ráda, když si s někým můžu popovídat nebo zajít třeba do divadla na nějaké vtipné představení.