Eva Zelenková

Dostali jsme za úkol, udělat rozhovor s pamětníkem nad 65 let ve dvojicích. Rozhodli jsme se popovídat si s babičkou jedné z nás, která se jmenuje Eva Zelenková (za svobodna Tichá).

Autorky: Andrea K. a Libuše R. (3BG)

Kdy a kde jste se narodila?

Narodila jsem se v roce 1948 Pavlíně a Bohuslavovi Tichým v obci, která se jmenuje Ovčáry u Kolína. Vyrůstala jsem s o 5 let starším bratrem v domku s políčkem a velkou zahradou, kde se nám moc líbilo.

Jak pracovali vaši rodiče?

Tatínek i maminka společně vlastnili obchod se smíšeným zbožím, který provozovali asi do roku 1950, ale potom nám komunisté zavřeli obchod, který nám naštěstí na rozdíl od ostatních nemohli sebrat, protože byl součástí našeho domu. Avšak zakázali nám v něm prodávat. Tatínek tak musel hledat novou práci, jednu našel a to zrovna u elektrikářů. Tím, že se dříve neučil o elektřině a neustále měl strach, že dostane eklektický šok, moc se nezapojoval. Také musel stávat ve 4 ráno, aby stihl dojet do práce na kole, protože autobusy byli velice nespolehlivé a nikdy se nevědělo, kdy pojedou a kdy ne. Na rozdíl od tatínka maminka práci nehledala a starala se o nás s pomocí tetičky, která dříve provozovala vinárnu, kterou jí komunisti také sebrali. Protože tetička dostávala jako důchod pouze 80kč rodiče jí dávali vajíčka a přebytečné suroviny.

Jak jste prožívala vaše dětství?

Za moje dětství jsem mým rodičům velice vděčná. Byli na mě moc hodní, tatínek byl vždy spíš vtipálek a maminka byla přísnější a stara se o domácnost, například vždy uvařila večeři a postarala se o to, že se celá rodina najedla spolu. Až teď po letech jsem si uvědomila, jaké jsem měla štěstí, obzvlášť když jsem se dozvěděla, že si moji kamarádky přáli mít také takovou rodinu, protože jedna z mích kamarádek měla za otce alkoholika a neměla tak klidnou domácnost jak já.

Jak se vám líbila školka a škola?

Do školky jsem se bála jít a pokaždé mě doprovázel můj starší bratr a já, i přestože jsem věděla, že na mě ve školce čekají milé učitelky a super spolužáci, držela jsem se zábradlí a protestovala.

Když jsem nastoupila do obecné školy, přivítali mě dva úžasní kantoři, pan řídící Bříza, který učil dvoutřídku, která se skládala z druhého a čtvrtého ročníku a jeho paní R. Břízová učila první a třetí, fungovalo to tak, že mladší dostali zadanou práci a museli být potichu, aby se starší mohli učit komplikovanější látku. K učitelům jsme vždy měli respekt, a proto jsme udržovali klid. Byli to opravdu báječní lidé. Jedna z věcí, na které nikdy nezapomenu je, že o přestávce jsme dostávali vyřezané dřevěné tácky, na které jsme si dali z domova připravenou svačinu, odpolední svačině jsme říkali olovrant a dopolední děsjata. Moje oblíbené předměty byli výtvarná výchova a tělocvik, ale nešla mi matika, chemie a fyzika a nebavila mě ruština i přesto, že jsem si dopisovala s kyjevskou studentkou.

Jak jste trávila svůj volný čas?

Když jsme byli menší, tak jsme volný čas trávili hraním vybíjenky, pan čáp stranil čepičku, hry na babu, na schovávanou a ostatních her, které hrají venku i dnešní děti, ale jinak volného času moc nebylo, protože jsme museli pomáhat doma i na políčku. Také jsme v neděli chodili na setkání od 4h odpoledne do 8h, které jsme nazývali "Čaje", to mi přijde mnohem lepší než dnešní mejdany, které jsou pozdě do noci.

Co si vybavíte ve spojitosti s koncem 2. Světové války?

Já si vybavím, jak mi vyprávěla moje tchýně o tom, jak tancovala s americkými vojáky pod lípou na konci 2. Světové války, ale moc vám o tom povědět nedokážu.

Jak jste prožila události 1968?

S nastávajícím manželem, jsme v tu dobu byli na dovolené v Bulharsku od Čedoku. Kvůli invazi nás nechtěli pustit zpět do Čech, a proto jsme se báli, že prodloužení 10 dnů, které by nás stálo spoustu peněz, budeme muset platit, naštěstí nám všichni vyšli vstříc a neplatily jsme ani korunu navíc. Nejtěžší to měli rodiče s dvěma dětmi, které nechali jedno na hlídání u prarodičů doma, protože každý den dostávali hrozné zprávy, takže každý den navíc maminky protrpěly. Když jsem se vracela, viděla jsem rozstřílenou omítku Národního muzea, rozbrečela jsem se nad představou toho, co se událo. Většina lidí byla překvapena, kvůli nedostatku informací. Pamatuju si na to, jak se můj táta snažil poslouchat Svobodnou Evropu, ale signál byl špatný a nešlo moc rozumět a navíc jsem do toho tatínkovi skákala, protože jsem v tu dobu nerozuměla, že se snaží porozumět tomu co se vlastně děje, protože jeho stát neustále lhal.

Jak jste dospívala?

Později jsem se přestěhovala do Kolína, kde jsem pracovala v tiskárně, poté jsem potkala mého budoucího partnera a spolu jsme se přestěhovali na dnešní Libuš, bývalou Prahu západ, kde bydlím dodnes.

Co vám nejvíce vadilo na komunistickém režimu?

Jako malá jsem to moc nevnímala, ale později jsem si začala všímat věcí jako velké fronty, protože byla velká poptávka a malý počet zboží. Jednou jsem se náhodou dozvěděla, že mají donést mandarinky do obchodu a proto jsem hned volala dceři domů, ať si rychle stoupne do fronty, že jí přijdu později vystřídat.

Na co vzpomenete, když se řekne sametová revoluce?

Hrozně mě těší, jak nebylo použito v sametové revoluci moc násilí a moc lidí neumřelo, ale to co mě na druhou stranu mrzí je, že můj otec umřel měsíc, před pádem komunismu v Česku a nedožil se svobody po které vždy tak toužil.