Květa Richtersová

Můj rozhovor na témata Zásadní mezníky minulého století jsem se rozhodl uskutečnit se svou babičkou Květou Richtersovou. Rozhovor probíhal nadvakrát na začátku prosince 2018, v tomto měsíci také babička oslavila své sedmdesáté narozeniny. Je už několik let v důchodu, ale je to velmi aktivní člověk, do nedávna velmi ráda jezdila na kole, je vynikající kuchařka a má velmi ráda svého psa. Je sečtělá, a protože jedna z jejích dcer žije daleko v zahraničí, je i celkem samostatná, zvládá moderní komunikační prostředky jako je email nebo Skype.

Autor: Pavel F.

Kdy a kde jsi se narodila?

Narodila jsem se na konci první poloviny dvacátého století, v prosinci roku 1948. Můj otec pocházel z Moravy a vyučil se ve Zlíně u Bati, a když se potom oženil, tak ho pořád posílali po republice, aby zakládal nové pobočky Bati. Hodně a často se museli stěhovat, poté co se narodila moje sestra Eva, bydleli asi na pěti různých místech republiky. A jestli Tě zrovna tohle zajímá, tak můj tatínek, tvůj pradědeček, dostal ještě před mým narozením - někdy v roce 1947 - nabídku, aby rozjížděl Baťovy obchody v Brazílii. Jenomže pak přišel rok 1948 a Vítězný Únor a z pracovní nabídky sešlo. Rodiče tedy zůstali v Čechách, tvůj praděda dostal místo v Mariánských Lázních, a protože se už nechtěli stěhovat, tak táta přijal místo ředitele obchodu Baťa a usadili se tu natrvalo. V tomto městě jsem se narodilá já.

Jaké jsi měla sourozence?

Měla jsem o sedm let starší sestru Evu a o pět let staršího bratra Jaromíra, ale byli ode mě věkově dost daleko. Těch sedm let, to už je hodně, a ani bratr pro mě nebyl úplně můj kamarád. Když mu bylo čtrnáct let, tak odešel do školy do Nového města nad Metují. V podstatě já byla v té době ještě malá holka a brácha už byl z domova, pak šel na vojnu, pak šel pracovat, pak se oženil. Takže já vyrůstala skoro jako jedináček.

Jak vzpomínáš na své dětství?

Musím říct, že jsem měla velmi pěkné dětství. Moji rodiče už vychovali dvě děti a myslím, že vůči mně nebyli tak přísní. Byla jsem nejmladší a nedělala jsem žádné problémy. Dokud jsem byla hodně malá starala se o mě má sestra Eva, protože oba rodiče pracovali v obchodě, a nezapomeň, pracovní týden měl tehdy 6 dní. Většina dospělých tehdy velkou část svého života strávila v práci, takže jsem, tak jako velká většina ostatních dětí, vyrůstala trochu podle svého. Myslím, že jsme díky tomu byli mnohem samostatnější. Mně to vyhovovalo, nebyl nade mnou žádný velký dozor, celkem dobře jsem se učila, takže ani nebyl nějaký zásadní důvod usměrňovat mou výchovu. Měli jsme své dětské party a skoro pořád jsme byli venku. Líbilo se mi to a musím říct, že jsem měla ráda i školu. Většina našich učitelů vystudovala ještě před válkou a v 50 letech nás učili podle starých osnov, tím myslím, že nás nezatěžovali propagandou. To všechno si pamatuji až později, když jsem začala chodit na střední školu.

Kam jsi chodila do školy, co si ze školního prostředí pamatuješ?

Jako dítě jsem to měla kousek do školy a vždycky jsem se cestou stavila pro nějakou kamarádku. Hodně jsme četli a učitelé ve škole velmi dbali na to, abychom uměli gramatiku, diktáty jsme psali každou hodinu češtiny. Vždycky když byla zima, tak bylo v Mariánkách spousta sněhu, takže občas byly uhelné prázdniny. Ze dne na den vyhlásili, že prostě došlo uhlí, a abychom ve škole nemrzli, tak že se půjde do školy až za týden. A za týden to uhlí stále nebylo, tak se to ještě o týden protáhlo, a vidíš, taky jsme vyrostli a až tak hloupí nejsme.

V Mariáských Lázních jsem dochodila tehdejší obdobu gymnázium a pak jsem začala studovat zdravotnickou školu v Praze, tam mě také zastihlo Pražské Jaro.

Kde jsi byla během Pražského jara co s z něj pamatuje?

Už pár let před tím, nastalo v Československu nesmírné uvolnění. Po všech těch proruských filmech a častuškách a prorežimních filmech, se tu najednou začaly objevovat nové hudební skupiny a zahraniční filmy. Všechno bylo takové nové a svobodnější. A i my jsme byli mladí a vnímali jsme to dalo intenzivněji. Začalo období Beatles, divadla Semafor, Forman točil krásné filmy, Menzel dostal Oskara za Ostře sledované vlaky, ... politické dění jsem nijak zásadně nesledovala, byla jsem mladá a měla jsem úplně jiné zájmy. V létě 1968 mi bylo necelých dvacet let, bylo léto a já byla doma v Mariánských Lázních a chodila jsem na praxi. Vůbec jsem nechápala co se stalo, myslela jsem, že vypukla válka. Maminka mě vzbudila se slovy: "Obsadili nás Rusáci", já koukala jak blázen, protože jsme byli ze školy naočkovaní, že Rusové jsou naši přátelé. Toho jednadvacátého se lidé srocovali, povídali si a uvažovali, jak se bránit. Doteď si pamatuji, jak po kolonádě jezdily tanky. A pak se vojáci stáhli do lesů a my jsme zůstali odříznuti od informací. Pár dní nato jsem se vrátila do Prahy a tam jsem zažila druhý šok. Praha byla totálně obsazená, některé domy byly zničené a mezi lidmi se mluvilo o tom, že je mnoho mrtvých, ale oficiální zdroje nám to tajili, víš. V té době se také spousta lidí odhodlala k emigraci. V podstatě si sbalili to nejdůležitější a jezdili přes hranice na občanku, na čestné slovo a tak. Ještě do konce roku to jakžtakž šlo, ale pak začala normalizace a další kolo politických čistek. Lidé se začali kastovat a třeba i schopní studenti, kteří pocházeli z problematických rodin, museli opouštět školy a neměli před sebou žádnou smysluplnou budoucnost.

Jak jsi prožila rok 1989 a jak na něj vzpomínáš?

Už v průběhu roku 1989 jsme mohli pozorovat v ostatních státech socialistického bloku, že to tam vře a lidé se začínají ozývat. Lecos se měnilo, jenom u nás jako by se nic zásadního nedělo. Až zpětně jsme se dozvěděli, že sestřenici tvé maminky zadrželi při lednové demonstraci, ukážu ti její fotku.

No a pak přišel 17. listopad, původně se jednalo o povolenou demonstraci na uctění památky Jana Palacha. Sešli se studenti a zorganizoval se demonstrativní průvod. Pochopitelně lidé se v té době začali více projevovat. A potom když šli po Národní třídě, tak se proti nim objevili ty kordóny ozbrojených vojáků a bránili jim, aby šli dál a oni říkali; "Vždyť my máme jen holé ruce" a oni je začali docela masakrovat, mlátit a tak. A pak to mělo docela rychlý spád, druhý den už jsme se něco dozvěděli z veřejných sdělovacích prostředků, ale bylo toho málo a bylo to strašně zmatený. Nezapomeň, že Mariánky byly celkem odříznuté městečko v pohraničí a v sousedních vesnicích bylo několik vojenských posádek. Každý den jsme se dovídali víc a víc, někdy okolo 27. listopadu byla vyhlášena generální stávka, ke které jsme se přidali, pak vzniklo Občanské fórum jako svobodná iniciativa občanů. Skoro celý prosinec byly demonstrace, divadla přestala fungovat, herci se pojili se se studenty a objížděli republiku, protože oficiální informace byly strašně zmatené. V té době jsme všichni žili pro změnu, komunistická vláda a vedení Občanského fóra spolu jednali a my si začali zvykat na myšlenku, že by skutečně mohlo dojít k průlomu. A potom současná vláda odstoupila a koncem roku 1989 byl Václav Havel zvolen československým prezidentem. Hodně moc to pro nás znamenalo a pro mě osobně to byla šance pro mé děti, tvou maminku a tetu Dášu.

Invence:

Jak jsem uvedl výše, rozhovor jsem vedl se svou babičkou Květou Richtersovou. Velmi mě zajímalo, co mi řekne o svém dětství, a protože Mariánské Lázně dobře znám, byl jsem také zvědavý jak klíčové okamžiky minulého století v tomto městě prožívala. V našem rozhovoru jsem se držel doporučených otázek. Rád jsem babičku poslouchal, bylo to moc zajímavé, a ne všechna témata se vešla do tohoto rozhovoru. Při práci jsem nenarazil na žádný větší problém a práci na projektu jsem si velmi užil.

Květa Richtersová souhlasí s zveřejněním tohoto rozhovoru na internet [27. 11. 2018 Mariánské lázně]