Božena Driblová

V rámci projektu jsem se rozhodla udělat rozhovor s Boženou Driblovou, která se narodila v Rožmitále pod Třemšínem 18. dubna 1931. Bydlela v Březnici a poté se přestěhovala až do Prahy, kde teď bydlí v domově pro seniory Chodov.

Autorka: Thao Mi N.

Kdy a kde jste se narodila?

Narodila jsem se 18. dubna 1931 v Rožmitále pod Třemšínem. Tam jsem chodila ještě do první třídy a pak už jsme se odstěhovali pryč.

Co dělali Vaši rodiče?

Tenkrát se elektrifikovaly vesnice a můj tatínek byl elektrikář. Měli jsme podnik, kde elektrifikoval jižní Čechy. Měli jsme taky obchod, kde byla maminka.

Máte/ Měla jste nějaké sourozence?

Ano, byly jsme tři dcery. Já jsem nejstarší. Jedna sestra je pouze o tři roky mladší a druhá je dokonce o jedenáct let mladší.

Jak jste prožívala své dětství? Kam jste chodila do školy a co si ze školního prostředí pamatujete?

Dětství? Moje dětství bylo krásné, jelikož jsem měla ještě sestru o tři roky mladší a trávili jsme společně velkou většinu času. Začala jsem chodit do první třidy v Rožmitále. Akorát jsem začala chodit, když zemřel Masaryk, náš první prezident. Já jsem nastoupila 1. září a on zemřel 16. září. Pamatuji si, že nám pan řídící přednášel Seiferta - "To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě...". Potom jsme se přestěhovali do Březnice. Březnice je asi tak deset kilometrů na jih. No a tam jsem začala normálně chodit do školy. Mívali jsme obecnou školu, která byla pětitřídní. Pak nastoupila měšťanka a ta bývala čtyřtřídní. Přišli Němci a ti udělali nějakou školskou reformu. Měli jsme čtyři třídy jako obecná škola a pak začala měšťanka. Tomu říkali hlavní škola. A já jsem ji absolvovala, pak ještě jeden rok té měšťanky a pak jsem dělala zkoušky do gymnázia. Musela jsem jezdit do Příbrami na gymnázium a tam jsem maturovala v roce 1950. Pak jsem odešla na vysokou školu. Odešla jsem do Prahy a tam svoje studium ukončila. No a to bylo moje mládí.

Jak jste prožila II. světovou válku?

Za války mi osobně nějak moc špatně nebylo. Když začala válka, tak mi bylo devět a když skončila tak mi bylo čtrnáct a tenkrát jsem byla ještě v kvartě.

Jak si na tom počínali ostatní členové rodiny?

Za války dělal dost tatínek v odboji. On jak byl elektrikář tak jsme měli ten podnik a oni si tam nabíjeli akumulátory, vysílačky a další podobné věci. On dělal pro ně dost. Tak když přišlo Gestapo nebo něco jiného, tak se tatínek vždycky ztratil. V té době jsem pořádně nedokázala pochopit co se přesně děje, ale nebylo to příjemné.

Jak vzpomínáte na rok 1948 a období po převzetí moci komunisty?

Po válce to bylo ohromné, poněvadž se tenkrát dost sportovalo a já jsem chodila do Sokola, kde jsem cvičila děti a byla jsem dokonce na sletě. V osmačtyřicátém roce jsem je měla na sletě tady v Praze. Rok 1948 byl takový celkem podivný. Otci vzali podnik i obchod, poněvadž se stát začal znárodňovat. Tak místo, aby měl svůj podnik a svůj obchod tak dělal údržbáře ve strakonické zbrojovce a maminka zůstala v tom našem obchodě jako vedoucí. Na školu jsem se dostala tím, že jsem měla takového dobrého pana profesora u maturity v padesátých letech, který byl matematik a říkal mi: "Hele s tímhle posudkem byste se na školu nedostala". Nevím co s tím nakonec udělal, ale jinak bych se na školu asi nedostala. Jak tatínkovi všechno vzali tak já jsem prostě byla dítě vykořisťovatele. Bylo to špatné tím, že jsme nakonec neměli nic. Tatínek si myslel, že dostane kluka a protože se narodila další sestra v Březnici, která byla o jedenáct roků mladší než já, tak jsme byli už tři holky. Pamatuju si, že tatínek říkal: "Tak to žádnej po mně ten obchod nevezme co." Tak si udělal životní pojistku, ale po nástupu komunistů jsme nedostali nic. Po škole jsem nastoupila do motorpalu do Jihlavy a tam jsme dělali vstřikovací čerpadla. Já jsem dělala teoretické výzkumy a docela to ještě šlo. Tam jsem působila dva roky a potom jsem se vdala. Přestěhovala jsem se do Prahy a tam jsem nastoupila do Pragovky, kde jsme dělali pro armádu. Pak se mi narodila dcera, se kterou jsem dva roky zůstala doma. Poté, co uběhly ty dva roky tak jsem šla zase do zaměstnání, už jsem nešla zpátky do Pragovky, ale našla jsem si jiné zaměstnání. Byla jsem ve státním ústavu od devětapadesátého roku a zůstala jsem tam až do té doby, než jsem odešla do důchodu.

A co si vybavíte ve spojitosti se Sametovou revolucí v roce 1989, jako první?

Já jsem už byla v důchodu, když přišla Sametová revoluce. Rok předtím jsem šla do důchodu a to mi bylo osmapadesát let. Abych běhala někde po ulici, to určitě už ne. To už jsem byla stará na to. Nakonec jsem ale byla ráda, že jsme konečně mohli jezdit do ciziny. Po revoluci jsem začala hodně jezdit do ciziny, jelikož předtím jsme se tam vůbec nedostali. Jedině, když jsem dostala od ústavy poukaz a to jsem byla ve středoasijských republikách. Za totality jsem teda kromě toho byla ještě v Jugoslávii a jednou v Bulharsku. Jinak se do ciziny člověk moc nedostal. Hodně jsem jezdila až po té revoluci. Prakticky jsem procestovala celou Evropu. Jezdili jsme po Francii, Itálii a tak dále. Tak jsem si to hodně užívala. Naposledy jsem byla v roce 2002 ve Skotsku.

Jaký je Váš současný život?

Tady v domově důchodců se mi to celkem líbí. Tady mám balkónek a dole mám zahrádku, kde se v létě často procházím. Já jsem říkala od začátku, že sem půjdu do tohoto domova důchodců, poněvadž jsem říkala, že nechci být nikomu na obtíž. Víte, já jsem tohle totiž už sama zažila. Měla jsem tatínka a pak jsme tam měli u nás doma tetu, takže vím jaké to je. Podala jsem sem žádost a od té doby jsem tu už dva roky.

Co Vám dnes dělá radost?

Mám hodnou dceru a dva vnuky. Jeden z mých vnuků bydlí tady v Praze, druhý v Ostravě a oba mají dvě děti, takže já už mám čtyři pravnuky. Navštěvují mě tu často. Dcera tu zrovna dneska byla a chodí každý týden. O Vánocích tu byli všichni vnuci a pravnuci, což mě velmi potěšilo. Myslím si, že jsem zažila celkem dobrý život. Prošla jsem si všemi různými věcmi, ale vždycky jsem měla štěstí, opravdu štěstí.