Miluše Hálková

V rámci projektu Orální historie jsme mluvili s babičkou jednoho z nás, Miluší Hálkovou, které je 76 let. Bydlí v bytovém domě v Praze na Pankráci se svým manželem a dcerou. Má dvě děti a dvě vnoučata.

Autoři: Pavel H. a Adam H. (3.BG)


Kdy a kde jsi se narodila?

Narodila jsem se 23. 8. 1942 v Praze.

Co dělali Tvoji rodiče?

Můj otec pracoval jako strojní inženýr v Pragovce. Maminka se vyučila knihtiskařkou, ale byla v domácnosti.

Kolik jsi měla sourozenců?

Měla jsem tři sourozence - o tři a půl roku mladšího bratra Pavla a o čtrnáct let mladší dvojčata Jitku a Františka.

Jak jsi prožívala své dětství?

Dětství jsem měla moc hezké. Celou rodinou jsem byla milovaná a rozmazlovaná - tetičkami, babičkami, dědečkem (druhý mi zemřel, když mi bylo pět let). Prázdniny jsem trávila u mojí pratety a prastrýčka v Rumburku, kam jsme s rodiči a bratrem jezdili na motorce se sajdkou. Také jsme navštěvovali příbuzné v Českých Budějovicích a v Teplicích, jezdili jsme po různých výletech. Do zahraničí jsem se dostala až na vysoké škole.

Kde jste bydleli?

Bydleli jsme v Praze na Žižkově v Koněvově ulici. Když mi bylo čtrnáct a narodili se moji mladší sourozenci, přestěhovali jsme se z malého bytu s velkým balkonem ve zděném čtyřpatrovém domě o pět domů dál, do většího bytu v novostavbě.

Jak vypadala vaše domácnost?

Naše domácnost byla moderně zařízena, měli jsme běžné domácí spotřebiče. V koupelně tekla teplá voda, byt jsme měli vytápěný ústředním topením, vařili jsme na plynu. Myslím, že naše bydlení bylo pohodlné a komfortní.

Jak vypadal Tvůj běžný den, jak jsi trávila svůj volný čas?

Žila jsem hlavně školou a sportem. Chodila jsem do osmileté základní školy Na Pražačce, kterou jsme jako poslední ročník ukončili závěrečnými zkouškami. Ty už se pak nedělaly. Po škole jsem byla dost aktivní, chodila jsem do Sokola, do rytmiky a dalších zájmových kroužků. Odpoledne jsme se s dětmi z našeho domu scházely ve vnitrobloku, říkaly jsme "na dvorku", kde jsme si hrály až do večera. Pak jsem nastoupila na jedenáctiletou střední školu na Sladkovského náměstí. Po maturitě jsem začala studovat Pedagogický institut. V té době jsem se začala věnovat sportovní gymnastice, takže jsem skoro všechen volný čas trávila v tělocvičně. Dosáhla jsem druhé sportovní výkonnostní třídy a získala se svým družstvem pohár za první místo v přeboru vysokých škol. Tehdy náš úspěch dokonce odvysílali v televizi.

Co tě ve škole bavilo a nebavilo?

Do školy jsem chodila moc ráda. Opravdu! Nejvíc mě bavila tělesná výchova, kterou jsem později vystudovala na pedagogické fakultě společně s přírodovědou. Chtěla jsem sice nejdřív s tělocvikem studovat dějepis, ale tento obor bohužel zrovna neotevřeli. A co jsem neměla ráda? Až na střední škole mě nebavila němčina.

Jaké bylo Tvoje zaměstnání?

Pracovala jsem jako učitelka na základní škole. Začala jsem na druhém stupni, ale vždycky mě to spíš bavilo na prvním. Nejprve jsem dostala umístěnku na základní školu v Nuslích, po deseti letech a mateřské dovolené jsem nastoupila do Základní školy K Sídlišti na Kavčích horách, kde jsem pracovala až do důchodu.

Kde jsi byla během událostí roku 1945 a druhé světové války?

Byla jsem hlavně doma, ale moc si z toho nepamatuji, byly mi tři roky. Vybavuji si, že jsme se často schovávali ve sklepě. Jednou z domů v naší ulici Němci vyváděli chlapce a muže na dvůr. Když se jim někdo nelíbil, tak stříleli. Vím, že poslední den před osvobozením se i k nám do bytu dobývala německá hlídka. Chtěli vědět, jestli v domě není lékař, kterého potřebovali, aby šel ošetřit jejich vojáky. U nás v domě totiž bydlel dětský lékař, ke kterému jsme my děti chodily. Naštěstí s nimi v klidu odešel a tím nás vlastně zachránil. Mnoho si z této doby nepamatuji, ale přilby německých vojáků vidím doteď. Chodili kolem našeho domu a v rukou drželi zbraně. Ještě si pamatuji, že jednou všechny rodiny vysadily vchodové dveře od svých bytů a zabarikádovaly s nimi hlavní vchod do domu.

Co si vybavíš v souvislosti s rokem 1948?

Odjeli jsme s maminkou, její kamarádkou a bratrem na nějakou chatu. Na chatě byla spousta štěnic, které maminka celou noc sbírala. Pak mě naši odvezli do Rumburku k pratetě a prastrýčkovi, kde jsme převrat přečkali. Měli velký dům. Utkvělo mi, že pumpa od studny nebyla na dvoře, ale uvnitř v prostředku chodby. V Rumburku jsem po prázdninách dokonce začala chodit do mateřské školky a moc ráda na tohle období vzpomínám. Naučila jsem se tam spoustu písniček a tanečků. V Praze jsem pak dětem na dvorku předváděla divadelní představení.

V roce 1968 nastalo Pražské jaro a do Prahy přijely tanky. Jak jsi tuto událost prožívala?

V té době jsem byla na mateřské dovolené s dcerou Monikou. Bydleli jsme v Praze na Pankráci. V srpnu mi právě mateřská končila a já nastupovala do zaměstnání. Pamatuji si, že v noci na 21. srpna, asi ve čtyři hodiny, u nás zazvonila sousedka a vybafla na nás, že nás obsadili. Nejdřív jsme vůbec nechápali, co se děje. Řekla nám, abychom si pustili rozhlas. Hned jsme pochopili, co se stalo. Ráno jsme se sousedkami vzaly kočárky a jely rychle nakupovat do obchodů, protože vznikla panika a nevěděly jsme, co bude. Kromě základních potravin jsme například sháněly po lékárnách Sunar pro naše malé děti. Někde už ho neměli. Okolní ulice se během dne zaplnily obrněnými vozidly s vojáky tzv. spřátelených armád. Konkrétně u nás v ulici byli Bulhaři. Za pár hodin ale vozy odjely. Jen v Braníku stál asi tři dny jeden tank, na který prý zapomněli. Někteří lidé se nad hladovými vojáky slitovali a nosili jim jídlo.

Co si pamatuješ z roku 1989?

V té době jsem učila na Základní škole K Sídlišti. Vzpomínám, jak se začala organizovat shromáždění, různé schůze... Sháněli jsme informace, kde se dalo. Poslouchali jsme český i zahraniční rozhlas, protože třeba Československá televize i noviny byly zpočátku hodně opatrné. Během několika dní se to ale změnilo, televize začala vysílat přímé přenosy z demonstrací, noviny byly plné aktuálních zpráv. Pamatuji si také, že zrovna během revolučního týdne probíhaly třídní schůzky na Gymnáziu Budějovická, kam chodil můj syn. Říkali jsme si s ostatními rodiči, že snad všechno dobře dopadne.

Co Ti dělá radost dnes?

Dnes mi dělají radost hlavně dva vnuci - Pavel a Vojta. Prožívám s nimi veškeré volné chvilky. Nejvíce se zajímám o školní výsledky staršího vnuka Pavla. 

Na začátku šedesátých letech s pohárem školy za první místo ve sportovní gymnastice (třetí zprava).
Na začátku šedesátých letech s pohárem školy za první místo ve sportovní gymnastice (třetí zprava).
Společná fotka babičky s jedním z nás.
Společná fotka babičky s jedním z nás.
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky