Pavla Pacáková

Za úkol jsme dostali udělat rozhovor s pamětníkem starší 65let. My jsme se rozhodli udělat rozhovor s babičkou Simony. Narodila se 22.6.1937. Téměř celý život žila na Žižkově. Nyní je babičce 82 let.

Vypracovaly: Simona P.  a Julie M. (3BG)

Simona: Babi, kdy a kde jsi se narodila?

Pamětnice: Narodila jsem se před válkou, v červnu roku 1937 na Žižkově.

Simona: Další otázka je, jak pracovali tvoji rodiče?

Pamětnice: Maminka byla vyučená vyšívačka, krásně vyšívala a tatínek byl obchodní živnostník. Jinak maminka byla v domácnosti, starala se o nás.

Simona: A měla jsi nějaké sourozence?

Pamětnice: Ano, měla jsem jednoho vlastního bratra, který byl o rok a půl starší než já a pak jsem měla ještě tři sourozence z prvního manželství mého tatínka a maminky.

Simona: A jak se ti líbilo tvé dětství?

Pamětnice: Moc! Vůbec vám nezávidím mládí, protože jsme ho měli o mnoho hezčí. Chodili jsme si hrát na chodník, na silnici jsme hráli Čáp ztratil čepičku. Když pršelo, pouštěli jsme si pod chodníkem sirky jako lodičky. Chodili jsme bruslit na Vltavu, která zamrzala celá. Protože jsme byli věřící rodina, tak jsme chodili do kostela v neděli na Boží tělo, což by mi teďko děvčata záviděla, protože jsme měly dlouhé šaty, házely jsme kytičky po ulici. Na Májový jsme chodily recitovat, taky v parádních dlouhých šatech. Chodili jsme do Sokola, až do roku tři a padesát (1953). Měli jsme Žižkovský Sokol, který byl krásná veliká budova, nahoře jsme měli volejbalové hřiště, také tam byl atletický ovál. Takže do toho roku 1953, kdy ten Sokol nějak zrušili, jsme tam byli skoro každý den.

Simona: No, a jak tak mohl probíhat tvůj běžný den?

Pamětnice: Běžný den? (Směje se)Ráno jsme šli do školy, přišli jsme ze školy a šli jsme si hrát na ulici. Nás bylo hodně dětí v baráku a většinou stejného věku, ten šestatřicátý a sedmatřicátý ročník. Takže my jsme měli pořád co dělat. Hlavně jsme skoro všichni chodili do Sokola.

Simona: Co tě ve škole bavilo a nebavilo?

Pamětnice: Bavil mě tělocvik! (Směje se) Když jsem chodila na obecní školu, tak mě nebavila čeština, a když jsem přešla na měšťanku na střední školu, tak jsme měli bezvadného pana profesora na češtinu, a já během půl roku byla nejlepší češtinářka.

Simona: No a později jsi začala chodit do práce, takže jak jsi pracovala?

Pamětnice: Já jsem chodila na obchodní školu a pak jsem nastoupila na notářství, kde jsem byla jenom dva měsíce, protože jsem tam neměla co dělat, tak mě poslali na ministerstvo spravedlnosti a tam mě umístili na státní arbitráž, kde jsem ze začátku dělala sekretářku hlavního arbitra, a pak jsem přešla dělat účetní, protože jsme se osamostatnili a nespadali jsme už pod ministerstvo. Takže potom už jsem celou dobu dělala účetní. Potom jsem šla ještě na státní rezervy, a pak už jsem dělala jenom ve stavebnictví.

Simona: A jak to probíhalo za války?

Pamětnice: No teď když nad tím přemýšlím, tak si uvědomuji, že jsme si chodili hrát a vůbec jsme si nepřipouštěli žádnou starost. Akorát tak myslím na rodiče, co ty museli vytrpět. V revoluci byli mezi jednotlivými bloky vybourané sklepy čili my jsme mohli běhat kolem celého bloku. Hráli jsme si. Když takhle přišel nálet, to pro rodiče muselo být strašný, ale my jsme si z toho nedělali vůbec nic. Spali jsme ve sklepě za války, to se nám taky líbilo.(Směje se) Na uhlí jsme měli peřiny. My jsme si dětství užívali krásně.

Simona: Takže kde jsi byla za války?

Pamětnice: Já jsem byla tady doma na Žižkově.

Simona: Ve sklepě?

Pamětnice: ( Směje se) Ne ve sklepě ne. No, ale taky to nebyla legrace, protože ten můj starší bratr byl nasazen do Německa, tak o toho jsem se bála, jestli se vrátí. Když ale začali bombardovat Kyje a Drážďany, tak odtamtud utekl a přijel domů. Takže pak už jsem byla klidná. No a ty další tři sourozenci z tatínkova manželství byli popraveni za Heydrichiády.

Simona: A co si vybavíš pod pojmem druhá světová válka?

Pamětnice: Strach, protože u nás bylo gestapo. Tak to nebylo příjemné. To mám ještě teď husí kůži. Maminka se o nás bála, naštěstí tam byl jeden hodný gestapák, který ji usadil a řekl ať se nás stará a nechodí vedle do pokoje, kde nám rozřezávali pytle s moukou. Bylo to hrozný zkrátka. My jsme seděli s bratry na gauči a jen jsme se klepali.

Simona: A jak vzpomínáš na toto období svého života, dobře nebo špatně?

Pamětnice: To víš, že špatně, ale i po revoluci. My jsme bydleli ve velkém baráku a u nás v patře bydleli Němci, kteří všem vždycky pomáhali. Do dneška si pamatuju jejich jméno. Tak ty Hejnovi od nás z baráku umlátili před lucernou nějací Češi. Fuj, na to nerada vzpomínám. Kameny umlátili tu německou rodinu, takový byli taky Češi. Většinou ti co něco prováděli za války, udávali nebo něco podobného, tak ti potom dělali takové věci! Bylo to hrozné. Samozřejmě jsem se bála o tatínka, protože na Pražačce bylo umístěné gestapo. U Pražačky z baráků vyváděli ven muže a stříleli je, čili to byli takové okamžiky, kdy člověk měl strach o ty svoje příbuzné. Dědova maminka bydlela ve třetím patře a ve druhém patře bydlel krejčí a měl u okna krejčovskou pannu. Němci z protějšího baráku si mysleli, že to je člověk, a celou tu krejčovskou pannu mu rozstříleli.

Simona: Máš nějakou historku z válečného období?

Pamětnice: Zajímavá historka je s těmi sourozenci, ti se jmenovali Brychovi. Tak oni bydleli na Vinohradech. Tatínek, když k nám dlouho nešli, se šel podívat, co je s nimi. Všimnul si, že mají v okně zvadlé muškáty, a najednou k němu přišla domovnice z toho baráku a říká mu: "Pane Brych, nechoďte tam, je tam gestapo!" No a ti sourozenci tatínka zapřeli, a řekli, že otce nemají. A tím my jsme se vlastně zachránili, protože kdyby přišli na to, že mají ještě otce, tak jsme v koncentráku taky.

Simona: Jaké to bylo, když válka skončila?

Pamětnice: Krásné, maminka moc hezky vyzdobila okna. To byly girlandy, vlaječky, kytky. A jak jsem ti říkala, auta vůbec žádná nejezdila, to se mohlo chodit po silnici. Na Žižkově jsme tančili. Měli jsme krásné kroje. Bylo to nádherné, ulice byly krásně vyzdobené.

Simona: Co se ti líbilo nejvíc do roku 1989?

Pamětnice: Co se mi líbilo nejvíc? Když se mi narodily děti! (Směje se) Já jsem ten rok 1989 moc neprožila, protože jsem čekala tvého tatínka, a taky jsme byli na dovolené, když přijeli Rusové. Kolegyně, která se mnou dělala, utekla do Austrálie. Po ní se mi hodně stýskalo. Potom už jsem byla jenom od rána do noci v práci.

Simona: Kolik máš dětí a co tvoje rodina?

Pamětnice: Děti mám dvě, s osmiletým rozdílem.

Simona: Takže po té druhé světové válce jsi se bála, že přijde něco podobného?

Pamětnice: To víš, že jsme se báli, hlavně jsme se báli mluvit. Byl strach jen říct něco v hospodě, protože jsi nikdy nevěděl, kdo tě poslouchá. Když ti přišel třeba policista do bytu, tak jsi měla strach, že ti tam nechal nějaké odposlouchávací zařízení. Telefony se odposlouchávali.

Simona: Jaký jsi měla názor na Adolfa Hitlera?

Pamětnice: Že byl střelený, víc k tomu říct nemůžu.

Simona: A jak vnímáš tuto dobu?

Pamětnice: No, to poslouchám pořád politiku, to mě zajímá. (Směje se). Ale hlavně jsem ráda za to, že mám hodné děti, hodná vnoučata a co já už si víc můžu přát.

Simona: A kdyby si mohla něco na svém životě změnit, co by to bylo?

Pamětnice: Holka, já jak nad tím přemýšlím, tak asi právě nic. Jenom bych si přála, aby můj tatínek býval déle žil, protože byl vážně nemocný. Ale jinak nic.

Simona: A co bys vzkázala dětem v mém věku?

Pamětnice: Aby byly hlavně poctiví, aby věřily v Boha. Taky abyste nezáviděly, nikomu nelhaly a to jsou všechno Boží přikázání.