Dědeček Jiří

Autoři: Martin H. a Zuzana V.

Rozhovor s dědečkem Jiřím:

Narodil jsem se v roce 1935 v rodině důstojníka Československé armády. Maminka byla v domácnosti. Narodil jsem se v Praze a potom jsme se často vzhledem k tatínkově zaměstnání stěhovali na různá místa, nejprve do Berouna, pak do Hradce Králové a potom, co začala německá okupace, tak jsme s přestěhovali do Pardubic a poté do Slatiňan. Válku jsem prožil v těch Slatiňanech a tam jsem také začal chodit do obecné školy. Za války nemohl být tatínek u armády, ta byla zrušena, tak přešel k tzv. živnostenskému inspektorátu, tedy kontroloval různé živnostníky atd. Za války jsem samozřejmě se zájmem sledoval, tím že tatínek byl voják, postupy armád na východě a na západě, hlavně jak se schylovalo ke konci války.

Jak to bylo s tím obsazením Němci?

Na obsazení Československa 15. března 1939 se už dobře pamatuju, protože to mě byly už čtyři roky. To jsme bydleli v Hradci Králové, Němci přijížděli, byl tenkrát sníh a pamatuji si, že před naším domem byly na vozovce ostrůvky určené pro chodce na přecházení a hrozně mně vadilo, že Němci je auty přejížděli a nevyhýbali se jim.

A jinak nějaké jiné vzpomínky na druhou světovou válku?

Válku jsme celkem prožívali v klidu. Ke konci války si pamatuji, když začaly být nálety na Pardubice, kde byla rafinerie ropy, což byl cíl spojeneckých letadel, jak jsem s velkým zájmem pozoroval spojenecká letadla, která létala nad námi (nad Slatiňany) - byly jako bílé vážky v roji. Občas se z těchto rojů oddělily stíhačky tzv. hloubkaři, které mířily na různé pozemní cíle. Vzpomínám si, že u jedné restaurace poblíž Slatiňan měli stožár s větrníkem - dnes by se řeklo malou větrnou elektrárnu, a oni (spojenci) si mysleli, že je to nějaký vojenský podnik, tak větrník i s restaurací úplně rozstříleli a letěli potom na chrudimské letiště, kde tenkrát přistávali. Tam byly uskladněni i tzv. giganti, což byla německá přepravní armádní letadla, do který snadno najely tanky, vojenská nákladní auta atd. a ty také spojenecké stíhačky rozstřílely. Protože už to před koncem války nebylo tak hlídaný, tak my jako kluci jsme tam do těch gigantů chodili se dívat, jak to uvnitř vypadá.

Ve Slatiňanech a okolí také působily odbojové skupiny, které škodili Němcům, a to především tím, že přerušovaly železniční tratě. U nás to byla trať Německý Brod (dnes Havlíčkův Brod) - Pardubice a pamatuji se, že vlaky často kvůli tomu nemohly jezdit.

Máš nějaké osobní zážitky s okupací?

Jedna historka před koncem války: Tehdy byli Němci víceméně na ústupu a z nařízení obecního úřadu byla nutnost ubytovat nějaké německé důstojníky v soukromých bytech. K nám také přidělili nějakého důstojníka s manželkou a ten důstojník se ptal, jestli je u nás bezpečno a tatínek mu řekl, já jsem byl československým důstojníkem, tak se nemusíte bát. A ten Němec už nepřišel...

Další historka: Když jsem byl větší, jezdil jsem tatínkovi na kole naproti na nádraží, protože on byl u toho živnostenského inspektorátu v Hradci, takže každý den dojížděl. Jednou jsem mu jel naproti a přišel ke mně německý voják a říkal česky: "Pepiku, půjčit kolo!" a já jsem říkal "Nein, nein" a on mě nechal, tedy zase nabyli všichni tak zlí a suroví. A v té souvislosti si ještě vzpomínám, že ti Němci vystěhovali školu a tam si udělali kasárna, kde byli vojáci ubytovaní. A kolem té školy se dřív chodilo přímo do papírnictví a pak už se to nesmělo a muselo se to dlouze obcházet. My, jako odvážní, jsme se však hlídkujících Německých vojáků ptali, jestli můžeme jít do "Papierhandlung", (papírnictví) a oni nás nechali projít.

A po válce?

To by bylo právě to osvobození. Byla květnová revoluce tady v Praze a to si pamatuju, že toho 5. května se ozvalo z rádia: "Je sechs hodin" Dřív muselo být v rozhlase vždy všechno dvojjazyčné a ten redaktor to takto zkomolil a to už jsme věděli, že už něco přijde. A byla to ta revoluce tady v Praze, květnové povstání, které jsme sledovali v rádiu a novinách. Pak přišly události jako Košický vládní program, kdy už byla omezená demokracie díky pokynům ze Sovětského svazu, byly povoleny jen 4 politické strany. A můj tatínek, protože byl velice vzdělaný, i politicky, díky dřívější příslušnosti k armádě, říkal: "Mně se to nelíbí!". Dneska už historicky víme, že měl pravdu, protože to byla tzv. druhá republika od 1945 do 1948, kdy se komunisti v roce 1946 dostali k vládě, vyhráli volby, na druhém místě byla sociální demokracie, na třetím národní socialisté a na čtvrtém lidovci. Naše rodina byla s výsledkem voleb nespokojená, ačkoliv byl prezidentem Beneš. Ale předsedou vlády se stal komunista Klement Gottwald. A potom přišel únor 1948. To bylo takové netaktické jednání nekomunistických ministrů, kteří podali demisi, prezident Beneš ji přijal (oni spoléhali na to, že ji nepřijme) a Gottwald ustanovil novou vládu, víceméně komunistickou za podpory tzv. lidových milicí. To byly nezákonné ozbrojené útvary komunistické strany, které sloužily k nátlaku. Rodiče a celá rodina to těžce nesla, ale předpokládalo se, že to tzv. brzo praskne, že tahle komunistická vláda brzy skončí. A nakonec to trvalo až do roku 1989.

A také jsme se učili že lidé, kteří neprosazovali socializmus, byly znevýhodnění. Řekneš mi k tomu něco?

To komunistické období po válce bylo provázeno řadou tzv. procesů. Komunisti utlačovali vlastně všechny lidi. Vytvořili tzv. akční výbory a ty měly pravomoc vyhazovat lidi z práce: "jsi nepřítel lidové demokracie, nemůžeš tady pracovat". Současně děti z tzv. buržoazních rodin nemohly studovat např. na gymnáziu a musely se jít vyučit např. zámečníky. Jedna spolužačka, jejíž otec byl majitel drogerie, nemohla studovat na gymnáziu, a musela se vyučit soustružnicí. Takže jsme vlastně žili ve strachu. A abych se ještě vrátil k tomu útisku, z těch Slatiňan jsem se v roce 1946 znovu přestěhovali do Hradce Králové, kde opět byl tatínek v armádě. A v roce 1950 dostal tatínek 15. prosince příkaz, že se musíme do konce roku vystěhovat do Otovic u Broumova - do pohraničí. To z důvodu, že nechtěl tatínek vstoupit do Komunistické strany. Naštěstí měla moje babička dům v Chrudimi, což je nedaleko Hradce, kde měla v prvním patře dvě volné místnosti, tak jsme se k ní mohli přestěhovat, abychom nemuseli do pohraničí. Pro mě to však bylo nepříjemné, protože Hradec bylo krásné moderní město a Chrudim mě připadala zaostalá. Tam jsem začal chodit do gymnázia a musel jsem být členem Svazu české mládeže. To vůbec nepřipadalo v úvahu, aby se toho nějaký student neúčastnil. V sekundě jsem začal chodit do tanečních, kde jsem se seznámil s tvojí babičkou, se kterou jsem dodnes (už je to 67 let!). V tomto období jsme museli jezdit na tzv. kulturní brigády, po vesnicích, obzvlášť před volbami. V tom svazu mládeže to nebyla žádná legrace. Jak jsem již říkal, chodili jsme do tanečních a jednou večer přijel do Chrudimi na pozvání svazu mládeže Státní soubor písní a tanců. A my jsme měli ten večer taneční hodinu, a tak jsem na koncert souboru písní a tanců nešel. Následně si nás předvolali vedoucí za svazu mládeže a ti nám nadávali, co si myslíme, že dáváme přednost tanečním před svazáckým souborem a měli jsme z toho postih ve škole.

A taky jsi mi už dřív říkal, že školství bylo jinak rozděleno. Jak to vlastně vše s tou školou bylo?

Po roce 1948 došlo ke školské reformě, takže se zrušila víceletá gymnázia a sloučila se s měšťanskými školami. Dle názoru komunistů musela být rovnost ve vzdělání. Vyšší gymnázia byla zatím ponechána. Ta byla zrušena až v roce 1953, kdy vznikla tzv. jedenáctiletka, tedy zkrátilo se středoškolské vzdělání. Já jsem byl zrovna v septimě a tím, že došlo k tomuto zkrácení, tak jsem absolvoval oktávu o prázdninách. Maturita se dělala po prázdninách. V roce 1953 byla také měnová reforma. Tady byly ještě peníze z poválečné doby a ty byly přeměněny, do asi dvou tisíc v poměru 1:5 a kdo měl více 1:50. Tudíž to byly velké ztráty. Můj tatínek byl prozíravý a měl peníze v různých bankách rozdělené na vkladních knížkách po menších částkách. Měl tedy možnost vyměnit téměř všechny úspory v poměru 1:5 a nikoliv 1:50. Současně s měnovou reformou se snížily ceny, ale samozřejmě ne tolik jako byl poměr výměny peněz. Měnová reforma měla za cíl zrušit tzv. lístkový systém, který byl za války - potraviny na příděl. K tomu skutečně došlo. Vznikly pak státní prodejny - Masna - prodejna masa, Narpa - papírnictví, Chemodroga - drogerie, Elektra - prodejna elektrického zboží, Tep - textil, Kovomat - železářství a Pramen - potraviny. V tom roce 1953 se ještě tatínkovi snížil důchod (vyhodili ho z armády, protože nebyl komunista a musel jít do předčasného důchodu). Měsíční důchod měl před reformou 1270 Kč. Po reformě dostal dopis, že s ohledem na skutečnost, že nemá kladný poměr k lidově demokratickému zřízení, tak se mu důchod snižuje na 540 Kč.

A co jsi dělal po gymnáziu a maturitě?

Já jsem právě v tom roce 1953 maturoval, a přesto že jsem měl samé jedničky a chtěl jsem jít studovat strojní fakultu na ČVUT, tak jsem nešel. Obával jsem se totiž, že s ohledem na tatínka, který neměl kladný poměr k lidově demokratickému zřízení, že mě na vysokou školu nepřijmou a zabrání mi ve studiu. A tak jsem se rozhodl, že půjdu někam pracovat. V Chrudimi byl velký strojírenský podnik Transporta, a tak jsem se tam šel zeptat, zda by mě zaměstnali. Že bych potřeboval potvrzení, že mě za rok pustí. Tam mě řekli, abych s tím vůbec nepočítal, že mě už stejně nedoporučili. A tak jsem objížděl celý pardubický kraj a sháněl práci, až jsem dostal místo v Továrně mlýnských strojů v Pardubicích. Tam jsem z Chrudimě dojížděl. Já jsem chtěl do konstrukčního oddělení, protože jsem uměl z gymnázia rýsovat a myslel jsem, že by se mi to pak hodilo na strojní fakultě. Oni však měli jediné místo pomocného dělníka ve slévárně, které jsem vzal. Měl jsem za úkol obrušovat litinové odlitky, pak jsem ve slévárně přehazoval písek (formy na odlitky se obsypávali pískem, který se pak znovu používal a musel se tedy od forem opět oddělit - přeházet přes síto). Tam byli dělníci pěkní drsňáci, ale hodní. Jeden mi řekl "chlapče tady v tom hnoji to není nic pro tebe, já řeknu hlavnímu inženýrovi (pozn. to nebyl vystudovaný inženýr, to se mu jen tak říkalo), jestli by pro tebe neměli nějaké lepší místo, když máš školy". Tak mě přeložili do té konstrukce a tam mi to připadalo jako v nebi - v čistotě, měl jsem tam své rýsovací prkno, rýsovací potřeby z gymnázia (kružítka, rýsovací pera plněná tuží). Kreslil jsem, rýsoval jsem tam strojní součástky a byl jsem velice oblíbený. Využil jsem znalosti deskriptivní geometrie, což byl předmět na gymnáziu. Byl jsem tam rok a po roce jsem chtěl jít tedy na vysokou školu. V té době vyšlo nařízení, že kdo má v posledním roce samé jedničky, tak nemusí dělat přijímací zkoušky na vysokou školu. A já jsem je měl, ale již rok před tím. Tak jsem se vypravil do Prahy na Ministerstvo školství, kde jsem požádal, abych také nemusel děla přijímačky, ačkoliv jsem již skončil se školou o rok dříve. A oni mě to uznali, tudíž jsem se dostal na ČVUT, fakultu strojní bez zkoušek. Za to, že jsem si vybral právě strojní fakultu vlastně vděčím své babičce, protože když jsem byl malý, tak jsem pořád něco kutil a zvláště mě zajímaly strojky na mletí masa, strouhanky, tak babička mi říkala: "Z tebe bude strojní inženýr". Ta mně to předpověděla dřív, než jsem vůbec začal chodit do školy. U nás v rodině před tím vůbec žádný strojař ani technik nebyl. A tak jsem v Praze úspěšně studoval. Ve třetím ročníku mě však náhle zemřel tatínek, a tak jsem zůstal úplně sám (maminka mně zemřela už když mi bylo 17 let). Pokračovat ve studiu jsem mohl jen proto, že jsem dostal tatínkův vojenský důchod (330 Kč) a k tomu jsem pak ještě dostal stipendium. Bydlel jsem v Praze na koleji na Břevnově. Byla to moderní kolej, postavená za první republiky. V pátém ročníku jsem se přestěhoval k tetě na Ořechovku, která v té době ovdověla. Tam jsem bydlel i po promoci, protože jsem dostal místo jako asistent na strojní fakultě na katedře Částí a mechanismů strojů, kde jsem vydržel až do důchodu. Moc rád jsem učil studenty, stal jsem se docentem, ačkoliv jsem nikdy nebyl v komunistické straně.

A měl jsi sestru. Něco zajímavého o ní?

Ano ještě jsem zapomněl, měl jsem sestru (o 10 a půl roku starší), která se mi velmi věnovala, hodně jsme si v dětství spolu hráli. Ve čtyřicátých letech rodiče koupili tzv. letní byt - malou zemědělskou usedlost, kde jsme trávili prázdniny, a právě tam jsem si se sestrou hráli, chodili do lesa na houby a maliny. Mám na to velice milé vzpomínky. Po roce 1948 nás sousedé donutili domek přenechat nájemníkovi, který se staral o hospodářství. Nazývali nás panáky z města, a přece nebylo možné, aby panáci sem jezdili jen tak na rekreaci.

Jak si trávil volný čas?

Po tom pětačtyřicátém do osmačtyřicátého to byl skaut neboli český junák. Tam bylo to, co je náplní i dneska, takové ty hry a táboráky a poté to bylo zrušené a bylo to nahrazeno pionýrem. Ten pionýr to už nebyla žádná zábava, tam se jen recitovalo a zpívalo. Nemám na to nějaké dobré vzpomínky nebo zážitky.

Jak to bylo s náboženstvím za komunismu?

Byli takzvané zasvěcené svátky, které nebyly uznané státem jako třeba Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna). Tenkrát, podle církevních předpisů jako povinnost, nás na nižším gymnáziu uvolňovali, že jsme třeba mohli do školy přijít až v devět, protože jsme před tím byli na mši svaté v kostele, která byla od osmi hodin. Náboženství se poměrně učilo i v Chrudimi, nebylo nějak potírané. Bylo i jako normální předmět, kdo byl katolík, tak chodil na katolickou hodinu a kdo byl evangelík, tak chodil na evangelickou hodinu. Toto bylo i na obecné škole i na gymnáziu. Celá naše třída byla věřící. Do obecné školy, do jednoho ročníku chodilo takových třicet až čtyřicet dětí. Škola bylo od první do páté třídy, nebylo A a B. Na náboženství chodila celá třída až na tzv. evangelíky, ti byli asi tři nebo čtyři a ti se chodili scházet někam zvlášť.

Co škola? Nějaké vzpomínky?

Za protektorátu jsem se učil němčinu, můj tatínek plynule mluvil německy, tak mě také učil. Poté co Němci odešli, tak jsem všechny své německé knihy roztrhal, protože jsem k Němcům měl takový odpor, že jsem to zažil, a že na němčinu chci zapomenout. Je to škoda, že jsem tu němčinu opravdu zapomněl, teď jí znám jen nepatrně. Jakmile po pětačtyřicátém roce došlo k osvobození, tak byla ruština. Ruština se učila tak, že učitelka byla vždy o hodinu napřed, protože se musela ruštinu naučit také. Vůbec jsme neměli nějaké odborníky, až poté na gymnáziu v Hradci byla skutečně Ruska, která nás učila rusky. Azbuku si ještě pamatuji, sice mě nebavila, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Měl jsem s tím problémy, protože mi jazyky nešly. Když jsem chodil do primy a sekundy, tak jsem na tom s prospěchem z jazyků byl špatně. Pochopitelně jsem neměl takovou úroveň jako hradečtí. Díky Zdeňkovi Nejedlému (ministru školství), který spojil měšťanku s nižším gymnáziem, jsem začal chodit do třetí třídy základní školy a tam jsem se začal učit a docela mi to šlo. Ruštinu jsem nikdy nevyužil, jen když jsem znal azbuku, tak na zájezdu v Rusku jsem rozuměl. Když jsem dělal zkoušky na vyšší gymnázium, tak jsem se naštěstí dostal. Bylo první čtvrtletí a my dostali diktované vysvědčení. Náš třídní, když nám ho diktoval tak volal: "Zýma, tak ten má kupodivu vyznamenání", to mě pobavilo, protože měl v paměti to, jak jsem byl slabý student na původním gymnáziu. Na vyšším gymnáziu jsem měl angličtinu. Já jsem měl deskriptivu a angličtinu a vedle toho byla takzvaná klasická větev a tam se učila latina a franština. Skutečnosti v učivu, které jsme probírali, byly často nepravdivé. V učebnicích dějepisu se například považovali Američané za zbabělce a zločince. Když se blížilo výročí velké Říjnové socialistické revoluce, tak jsme dělali hodně příkladů z matematiky spojené s Ruskem a komunismem. Filmy, které nám pouštěli, byly tzv. propagandistické, to znamená, že hlavně ukazovaly, jak je vše skvělé v Sovětském svazu, jak je dobrý komunismus atd..

Jak probíhaly letní prázdniny, teda pokud nějaké byly?

Letní prázdniny byly a trvaly obyčejně dva měsíce jako teď. Pracovní týden byl ale od pondělí do soboty, takže sobota nebyla volná. Pracovalo se normálně např. i o Štědrém dnu, takže se slavily Vánoce až na Boží hod. Vánoční prázdniny začínaly Božím hodem a končily Novým rokem.

Studená válka. Máš nějaké vzpomínky?

Mým rodičům vadilo, že jsme se nemohli zúčastnit tzv. Marshalova plánu. To měla být poválečná pomoc Ameriky zničenému Československu. Američani zjistili, že tady je hodně uranu, tak nabízeli postavení mnoha dálnic a infrastruktury, aby si pro sebe mohli těžit uran. A místo toho putoval vytěžený uran do Sovětského svazu a nic nám to nepřineslo. Po osmačtyřicátém roce se uzavřely hranice, nesmělo se nikam vyjíždět, tedy myslím směrem na Západ.

A co rok 1968?

To jsme byli zrovna v srpnu na dovolené v Německu (východním), tam jsem mluvil s nějakým Němcem a povídal jsem, že by se u nás měly nejspíš rozvíjet nějaké další politické strany (kromě vedoucí KSČ), protože se zdálo že komunismus povoluje a on hrozil prstem a říkal " to je nebezpečné, to je nebezpečné". Když jsme jeli z NDR zpátky, tak jsem viděl, že naším směrem jede spousta tanků a transportérů. To nám bylo divné, tak jsme si říkali, že mají asi nějaké divné cvičení. Přijeli jsme domů do Chrudimi a ráno jsem si pouštěl zprávy a tam říkali, že tanky jedou Nerudovou ulicí a já jsem si říkal, proč v srpnu vzpomínají na květen čtyřicet pět. Potom jsme slyšeli, jak nad námi létají letadla a jak nás obsadila armáda. Dělali jsme si naděje, že to bude směřovat ke svobodným volbám a Rusové to překazili.

A kdy jsi třeba tak poprvé uviděl moře?

Když jsme končili strojní fakultu, tak pořádali zájezd do NDR (Německá demokratická republika). Já jsem se přihlásil, protože jsem si myslel, že se k moři nikdy nepodívám. Tenkrát ještě nebylo vízum do Německa, ale i tak jsme tam odjeli. Jeli jsme do Berlína, Drážďan a poté do Roztoku. V Roztoku jsem poprvé viděl moře, bylo to u Baltického moře. Tam jsme si najali loď, která nás odvezla na dánské břehy. Byla to malá loďka a vzpomínám si, že hodně lidem se na ní dělalo špatně. Když jsme do Berlína přijeli, ještě tam nebyla tzv. "berlínská zeď". Byli jsme tam v době, kdy metro ještě přejíždělo ze západního do východního Berlína. Byl to rok devětapadesát a berlínská zeď se postavila až v šedesátých letech.

Jak se pro tebe změnila situace po sametové revoluce?

Přesně si pamatuji, že 17. listopadu jsme zrovna byli u známých mimo Prahu, oni byli komunisté. Jeden z nich povídá: Co to ti kluci z Prahy zase provádějí? Poté, když jsme přijeli zpět domů, do Prahy města tak jsme šli v neděli do kostela. Jedna dáma nám tam začala povídat o dalších plánovaných demonstracích a o stávce, která se bude konat na vysokých školách. Pobízela nás abychom se také přidali. Já sám jsem se také několika demonstracích účastnil a na další manifestace jsme se koukali na televizi, která to přenášela, což byl první náznak svobody, na kterou jsem tehdy čekali. Doufali jsme, že se změní režim a že se konečně dočkáme demokracie. To se také postupně stalo, za což jsem po těch letech nesvobody pod vládou komunistů velice vděčný.

Děkuji za zajímavý rozhovor!