Franziska Diana Sternbergová Phipps

Medailonek

Franziska Diana Sternbergová Phipps se narodila 22. února 1936. Je součástí rodu Šternberků. V roce 1941 musela rodina odejít do Prahy a zámek byl zabrán Němci. Po válce žila znovu na zámku až do roku 1948, kdy byla s rodiči nucena zámek opustit. Část života prožila v emigraci ve Spojených státech amerických a na Jamajce. V roce 1957 se provdala za dědice jedné z nejbohatších amerických rodin. Velkou část života se věnovala interiérovém designu, o kterém napsala i knihu (Diana Phipps's Affordable Splendor: An Ingenious Guide to Decorating Elegantly, Inexpensively, and Doing Most of It Yourself). V současné době se stará o rodinný zámek v Častolovicích a Zásmukách.

Autor: Jakub K. a Matěj V. (3AG)

Pozn.: Mateřský jazyk paní Sternbergové je angličtina, avšak rozhovor probíhal v českém jazyce.

Rozhovor

Rok 1948 byl bod zlomu. Jak tento rok působil na šlechtice, protože podle některých rodů to byl rok, který extrémně poznamenal šlechtické rody? Další veliký šok po 30 letech pro aristokraty.

Já myslím, že velkou roli hrálo, jak se šlechtici chovali ve válce, protože to byl Romsen, který říkal, že národnost lidí se určí podle toho, jakou řečí oni mluví doma, a protože hodně z nich mluvilo třemi nebo čtyřmi jazyky a bylo těžko říct, jestli jsou Němci, když mluví nejvíc německy doma, anebo že jsou Češi, když mluví česky. Moje matka mluvila raději francouzsky a anglicky než česky, protože se nikdy nenaučila tak dobře česky. To přišlo v tom osmačtyřicátým, a jestliže tady byli nebo nebyli už, protože když bylo rozhodnuto, že jsou Němci podle toho, že mluvili německy, tak oni už odjeli, ty museli odjet už v pětačtyřicátým. Bylo to 12 rodin, které podepsali, že jsou Češi, a že se cítí jako Češi, a to byli ti, kteří mohli restituovat. Tehdy v devadesátých...

Zůstaneme u roku 1948, ale zaměříme se konkrétně na den 20. června. Kdy jste opustili Československou republiku. Jak to vnímal Váš otec?

Mně bylo jedenáct. V jedenácti nevnímáte pocity jiných lidí tolik, spíše myslíte na své pocity. Například jsem byla smutná, že jsem tam nechala svého psa a takové věci. Taky jsem se strašně těšila, že uvidím něco totálně nového, a že někam pojedu, což jsem od svého narození nikdy neuskutečnila, protože byla válka.

V roce 1942 jste poprvé museli opustit zámek, ale ten byl vrácen vašemu otci Leopoldovi Šternberkovi po válce. Poté v roce 1948 bylo panství zkonfiskováno státem, potom co jste odjeli, tudíž po čem se vám stýskalo asi nejvíce?

Po ničem. Zní to tak hrozivě, ale co já tím míním je, že když je taková velká změna, pro dítě, tak se člověk nekouká dozadu, co se stalo. Pro moje rodiče to muselo být strašné z toho důvodu, že museli nechat doma všechno. Já jsem byla šťastná, že jsem neměla šatičky, že mám jenom jeden malý kufříček a také to bylo pro mě dobrodružství.

Vy jste pak jeli do Rakouska nebo...

Ne, moje matka byla Angličanka a nechtěla do Rakouska, protože říkala, že to tam nebude tak příjemný, a hlavně chtěla do Ameriky. Nakonec jsme tedy jeli do Francie, protože jsme tam čekali na papíry, abychom mohli jet do Ameriky. Byli jsme v Paříži a tam to bylo zábavné, protože jsme přišli do drahého hotelu a tam nosiči zavazadel nám začali nosit kufry do hotelu a můj táta řekl, že se jdeme jenom zeptat, kde je levný hotel. My jsme byly potom v Ritzu a tam bylo hodně imigrantů. Tak jsme tam strávili hodně času a rodiče si tam s nimi povídali. Rodiče se tam setkávali i s Čechy, protože všichni o sobě věděli.

Teď bych se přesunul do roku 1968, kdy už jste byla v Anglii, kdy jste zjistila o invazi Varšavských vojsk, pamatujete si ten den?

Velmi dobře. Měla jsem známého. Byl evidenční u LONDON TIMES a on pracoval ve Vídni. V té době odcestoval do Československa, aby o tom mohl psát a oni ho zavřeli. My jsme seděli dohromady s jeho ženou, a povídali jsme si o tom, co se stane s jejím mužem, ale ne o tom, co tam udělají v Československu Rusové. Já jsem o tom věděla hodně málo, protože jsem žila v Londýně a můj otec byl už mrtvý. On byl jediný, se kterým jsem se o tom vždycky debatovala, ale s mojí matkou ne, ona o tom nechtěla vědět.

Jakým způsobem jste si připomínala Prahu?

Vždycky jsem si brala obraz Prahy, i když jsem cestovala do různých neuvěřitelně krásných měst a tím si uchovávám názor, že Praha je to nejkrásnější město, co znám.

A čím si myslíte, že Londýn nebo Paříž jsou tak úžasné?

Londýn byl lidmi. Angličani nechají lidi žít, jak oni chtějí. Nemíchají se do života ostatních. Také Londýn samotný je tvořený z naskládaných vesnic na sebe, a to je to, co se mi na něm líbí. Paříž pořád svítí, i když prší, tak je bledě růžová a nádherná. Francouzi jsou strašně chytří a mají krásnou řeč.

Mám zde pár otázek na společnost jak současnou, tak i minulou, které považuji za zásadní, protože 50 let extrémního omezování a žití ve strachu nemůže nepoznamenat společnost a její myšlení.

Tady mám první otázku, komunistický totalismus poznamenal společnost v mnoha aspektech, v čem vidíte největší zásah, a co poznamenalo Čechoslováky nejvíce?

Nemohli říct, co si mysleli, ale mohli to, co nekomplikovalo jejich život. Aby měli ti lidé svůj pohodlný život, tak často říkali na veřejnosti něco totálně jiného.

Jaká byla společnost před rokem 1948 a jaký vidíte rozdíl oproti dnešku?

Všechny naděje jsou teď ve vás, protože ti mladí teď jsou normální, doufám. Nyní každý může jet, kam chce, už nemá ty hranice jako předtím a taky může říct, co si myslí.

Mobilizace Československa, což bylo 28. září 1938, jak vnímáte tuhle událost a k čemu byste ji přirovnala?

Tehdy to asi byla správná věc, ale nyní by to nebylo správné, já vlastně nevím. Jak se na to díváš ty?

V současné době se udělal výzkum, který se ptal mladých lidí, jestli by dnešní generace šla do války a bojovala za svůj národ. Výsledek byl katastrofální, minimum mladé generace by opravdu bojovalo za náš stát. Mobilizace Československa byl přesný opak toho, co by udělala dnešní generace. Jednalo se o občanské vyjádření, které potvrzovalo, že jsme stát Československý a hodláme za něj bojovat. Já si tedy myslím, že je to jedna z nejdůležitějších událostí od vzniku Československa, a dokazuje to naši hrdost na to, že jsme Češi.

Ty by si šel do války?

Já jsem nikdy nezažil válku, ale myslím si, že i přes to bych šel. Hlavně protože jsem hrdý na to, že jsem Čech. Klidně bych padl za naší historii a za lidi, kterých si vážím.

To máš pravdu, já bych taky za lidi, jakým byl Tomáš Garrigue Masaryk nebo Havel, život dala. Já bych bojovala hlavně pro jednoho Čecha nebo pro jednu skupinu Čechů. Nevím, jestli bych bojovala v téhle době, pro tento národ, ale před tou dobou asi ano.

Teď tady mám další otázku, je trochu stranou. Myslíte, že společnost ochudil konec Rakouské monarchie tady v Čechách?

Podívejte se na ty monarchie, co v současnosti fungují. Británie, Dánsko a tak dále, oni se strašně přizpůsobují situaci a chovají se velmi dobře, jestliže by se Habsburkové chovali stejně, to já nevím. Já nejsem monarchista a z toho důvodu, si myslím, že starý věci se musí oživovat nějakým zvláštním člověkem, který do toho přijde.

Teď bych se přesunul k Častolovicím, což je váš rodinný renesanční zámek a konkrétně jaká je historie zámku a jaké jsou počátky?

Ona to byla vodní tvrz, bylo to všechno postaveno na močálech. Bylo nejasné, jestli je to z 11. století nebo až 13. století. Osobně si myslím, že spíš z 13. století. Bylo to přebudované do renesančního zámku v 16. století rodinou Apoštolfů, měnilo to majitele často. Šternberkové to koupili roku 1684 od Černínů. Pak to byl jeden Šternberk za druhým, po jedenáct generací. Vlastnil to i můj otec jako jeden z posledních. Následně tam byli Němci a ti nás vyhodili a pak jsme ho dostali v 1945 a následně nás vyhodili v roce 1948 komunisti.

A pro koho byl ten Zámek určen?

Pro nejstaršího syna, který by to zdědil.

Měli jste nějaký větší zámek, o který jste přišli?

Myslím, že Častolovice je ten největší, a dále Zásmuky, a když jsem restituovala, tak Zásmuky byly v horším stavu, protože to měla armáda a ono to tam vybouchlo a vyhořelo, tak byli moc rádi, že se toho mohli, co nejdříve zbavit. Měla jsem nějaké peníze a Častolovice byly v lepším stavu a věděla jsem, že můžu jeden udělat pořádně. Na oba bych nestačila, tak jsem opravila Častolovice.

Vy jste na Častolovicích pracovala skoro celý život, plánujete ještě nějaké rozšíření nebo dostavby?

Ne, já jsem restituovala ve dvaadevadesátém, a to už jsem měla pěkný kus života za sebou. Žila jsem v Anglii a věděla jsem hodně málo, co se děje v Čechách. V té době jsem byla ve Vídni, kde žije moje dcera a ona očekávala miminko, já jsem tam seděla a čekala s ní na to miminko a setkala jsem se Schwarzenbergem, protože to byl jediný kamarád z dětství, kterého jsem vídala. On říkal, že je to hanba, že už nemluvím česky, že nevím, co se tady děje. On jel z Helsinek do Prahy a řekl, abych jela s ním a to bylo 1988, tak jsem jela s ním, pak ovšem když jsem viděla Prahu a tu krásu, tak jsem začala cítit svoje kořeny intenzivně. Pak jsem potkala Olgu Havlovou a Dienstbiera a hodně lidí, jenž mi hodně imponovali, tak jsem se vrátila ten druhý rok zase. Havel přišel zrovna do domácího vězení, tak jsme jeli na Hrádeček a Pintonos vezl všechny svoje hry, protože on byl aktivní v tom, že organizoval Havlovy hry v Anglii v době komunismu a Antonia Fraser všechny svoje historické knihy a já jsem měla jenom jednu knihu, kterou jsem napsala Affordable splendor. To bylo fantastický, protože Olga se na tu knížku podívala a pozvala mě na hrad, a to byly ty dva nejlepší roky mého života, protože pro někoho, kdo žil na západě, všechno bylo tak čerstvé, tak neafektované. Jednou se začalo mluvit o restitucích a já jsem říkala, že to určitě nebudu dělat, co bych já ženská sama dělala v Častolovicích, v tom ohromném zámku, který neměl ani koupelnu. Nakonec mě Olga přesvědčila, že když už bude možnost restituovat, tak ať požádám o pomoc Jirku Bednáře, jestliže by mi nepomohl, protože on je syn od Otky Bednářové, která byla ve vězení s Havlem. Jirka Bednář byl v té době v Anglii a oni mi řekl, abych se zeptala, jestli bude dělat správce v Častolovicích. On to přijal v roce 1992.

Jaký byl stav zámku při navrácení do vašich rukou po roku 1989?

Lidi si vždycky myslí, že tam musí být nějaká sentimentální věc, že se vracím domů nebo něco takového. To necítím vůbec, protože jsem zařizovala byty pro jiné lidi, tak proto to bylo fantastické pro mě, když jsem našla 4 pokoje rozbitých věcí, který se dali dobře slepit, přemalovat a z toho jsem udělala tu expozici. To byla velká výzva a velká zábava. Udělat tam tu atmosféru bylo složité, protože to bylo 40 let, co to tam nikdo nic moc neudržoval. Bylo to velmi těžké udělat, tak abych mohla říct, že takhle to tam vypadalo, když jsem tady žila jako malá.

Já jsem slyšel, že vás hodně iritují návštěvníci, když mají svoje jídlo, například řízek, nebo že mají tílka.

Ne, tílka mi nevadí. Vadí mi to, že oni si berou svoje vlastní jídlo, když my tam pronajímáme restauraci a oni si myslí, že když je to zámecká restaurace, tak že je to jeden balík. Co nemám ráda je, že si berou svojí vlastní svačinu, nevadilo by mi, když by jí měli v hezkém košíku, ale oni používají igelity a to nejen, že to je vizuálně špatné, ale také je to neférové pro toho člověka, který si pronajímá tu restauraci. Druhá věc, co mi vadí je, když se lidi svlíknou do půl těla a sedí bez košile, protože když někdo konzumuje vedle a uvidí nahého tlustého člověka, tak to není hezký pohled. Další věc, co mi vadí, je, že přebalují miminka na stole, kde jiní lidé konzumují, a to je něco co mě hodně rozčiluje. Já jsem dost liberální, ale myslím si, že tohle jsou věci, co by se neměly dělat.

Jakou budoucnost vidíte v Častolovicích, popřípadě kdo po vás tento zámek povede?

Mám dceru a čtyři vnoučata, dcera má pohodlný život v Rakousku a nechce žít v Čechách, což se na ní zlobím a na druhé straně tomu rozumím, protože ona nemluví česky. Je to moje vina, já jsem svoji češtinu taky zapomněla, musela jsem si ji znovu učit. Doufám, že jedno z těch čtyř vnoučat se bude zajímat o zámek.

Jak vidíte českou společnost z pohledu politiky?

Začali jsme báječně v devadesátém roku a teď to muselo nějak klesnout. Nesmíme spadnout do negativního myšlení, budoucnost musí být vždy pozitivní, může se trochu nadávat na to, co je nyní, ale budoucnost se musí vidět zlatě. Je to na vás mladých, co s tím uděláte.

Moje poslední otázka je, jak si přejete, aby moje generace nahlížela na šlechtice?

Šlechtic je stejný jako každý jiný člověk, ten fakt, že je napsáno o jejich prarodičích a praprarodičích víc než o někom jiném, je nedělá lepší ani horší. Není žádný velký rozdíl. Ten jediný rozdíl je ve víře, a to, že drží dohromady s příbuznými. Důležité je, aby vaše generace si uvědomovala, co udělali.