Pan Reinhold

V rámci projektu Společné století jsme se rozhodly udělat rozhovor s Adéliným dědou, který se jmenuje Reinhold. Možná vás takové jméno překvapí. Děda totiž pochází z česko-německé rodiny, kterých bylo před 2. světovou válkou v Československu hodně. Jeho otec byl německé národnosti a pocházel ze Sudet nedaleko Dvora Králové (obec Bílá Třemešná). Dědova matka byla Češka a pocházela z Jižních Čech. Seznámili se spolu v Praze, kde se vzali, a v roce 1941 se jim narodil Adélin děda jako jejich třetí dítě.

Autorky: Adéla F. a Aneta D. (3AG) 

Čím byli tvoji rodiče?

Můj otec se vyučil instalatérem-klempířem ve Dvoře Králové. Po vyučení odešel pracovat do Prahy. Před 2. světovou válkou založil instalatérskou firmu a úspěšně podnikal. Moje maminka měla jen základní vzdělání a byla ženou v domácnosti. Když ale začala válka, musel můj otec narukovat, protože pocházel ze Sudet.

Řekni nám něco o svých sourozencích.

Moji starší sestru Adélu (Adelheid) jsem vlastně vůbec nepoznal. Zemřela v roce 1940, tedy rok před mým narozením. Byly jí jenom čtyři roky a zemřela na spálu, kterou tehdy doktoři ještě neuměli léčit. Vím, že otci dovolili se v té době z války na čas vrátit, protože jsem ho viděl na fotografiích z Adélčina pohřbu. Proto jsem se také asi narodil. Někdy se směji, že jsem vlastně takový náhradník, jako ve filmu Obecná škola.

Pak jsem měl ještě bratra Rudolfa, který byl o tři roky starší. S ním jsme jako kluci naši maminku pořádně zlobili.

Bylo tvé dětství šťastné? Vzpomínáš na něj rád?

Moje dětství bylo spíš dost těžké. Otec byl během 2. světové války zajat v Rusku u Stalingradu a několik let strávil v zajateckém pracovním táboře. Domů se vrátil až rok po skončení války. To byl asi taky důvod, proč naše rodina nebyla odsunuta. Moje maminka byla totiž Češka. Maminka byla hned po válce křivě obviněna z kolaborace a musela do vazby, než proběhl soud, který nakonec nic takového neprokázal. Nikoho v té době nezajímalo, že měla dvě malé děti a co s nimi bude. Museli se nás ujmout maminčini příbuzní na venkově v Jižních Čechách. Nejhorší bylo, že nás s bratrem rozdělili, protože živit a starat se o dva kluky navíc po válce nikdo nechtěl. Na toto období nemám vůbec dobré vzpomínky, protože se mi moc stýskalo po bratrovi a mamince.

Příbuzní v Jižních Čechách mi nechtěli říkat mým německým jménem. Protože maminka se jmenovala Karla, začali mi říkat Karel. Toto jméno mě v Čechách provází až doposud.

Když maminku asi po půl roce propustili z vazby, hned si pro nás přijela a odvezla zpátky do Prahy.

Kde jste v Praze bydleli?

Když jsem se narodil a do doby, než skončila válka, jsme bydleli v hezkém bytě v Praze - Strašnicích. Nedaleko bytu měl můj otec svou instalatérskou firmu. Tento byt, firmu i veškerý náš majetek nám ale v roce 1945 zkonfiskovali na základě Benešových dekretů.

Po válce, když nás maminka přivezla zpátky do Prahy, se jí podařilo najít sklepní byt v Nuslích v Jaromírově ulici. Abychom mohli v bytě bydlet, musela maminka pravidelně uklízet celý dům a dělat funkci správcové. Byt to byl strašný. Všude byla plíseň a při dešti nám dovnitř okny tekla voda. Všechen nábytek a vybavení jsme měli staré, pořízené v bazarech. Někdy v této době se můj otec vrátil z ruského zajetí. Později se v domě uvolnil lepší byt ve druhém patře, kam jsem se sami rychle i bez povolení přestěhovali. Naštěstí se úřady neodvážily nás vrátit do sklepního bytu, protože tam se opravdu žít nedalo.

Kam jsi chodil do školy, jak ti šlo učení a co tě nejvíc bavilo? 

Na základní školu jsem chodil v Nuslích v Boleslavově ulice. Kvůli mému německému jménu jsem ve škole zažil spoustu nepříjemností od dětí i učitelů. Mezi lidmi byla vůči všemu německému silná averze, ale to jsem jako dítě nechápal.

Ve škole jsem moc pěkné výsledky neměl, protože jsem byl lajdák. Nejvíc mě bavil zeměpis, tělocvik a zpěv. Moje maminka doma často zpívala a znal jsem díky ní spoustu lidových písniček.

Po základní škole jsem se vyučil elektromontérem. Tento obor mne bavil, a proto jsem měl dobré výsledky. Dokonce jsem patřil k nejlepším.

Asi rok po vyučení jsem šel na dva roky na vojnu do Vysokého Mýta k protiletadlovým dělostřelcům. Půl roku jsem také strávil na Slovensku v Martině, kde jsem se školil na mechanika radaru.

Po vojně jsem se rozhodl, že si zvýším kvalifikaci a vystudoval jsem při zaměstnání střední průmyslovou školu elektrotechnickou a po pěti letech studia jsem maturoval.

Kde jsi potom pracoval a co bylo náplní tvojí práce?

Nejdříve jsem pracoval jako elektrikář na OPBH (Okresní podnik bytového hospodářství) nebo také ve Slovanském domě a Thomayerově nemocnici v Krči.

Nejdéle (asi 20 let) jsem pracoval v ČKD Praha - Polovodičích jako samostatný zkušební technik elektrických pohonů. Náplní mé práce bylo odzkoušení a zprovoznění pohonů těžních výtahů v uranových dolech, pohonů odstředivek v cukrovarech, karuselech nebo válcovnách plechů.

V osobních dokumentech jsem měl ale uvedeno "syn bývalého živnostníka německé národnosti", takže o nějakém kariérním postupu jsem nemohl uvažovat.

Jak vzpomínáš na události roku 1968?

V srpnu 1968 jsem už byl ženatý a mé první dceři bylo půl roku. Moje žena byla v létě s dcerou sama na chalupě nedaleko Benešova u Prahy. Kolem Benešova projížděly ruské tanky, a tak jsem o ně měl strach. Pamatuji si na cizí vojáky na silnicích, když jsem za ženou jel. Bylo nepříjemné, jak na mě mířili samopaly, když jsem projížděl kolem.

O invazi jsem se dověděl z rádia. Měl jsem už v té době své první auto, tak jsem pomáhal s rozvážením letáků. Moc jsme toho bohužel dělat nemohli. Pocit beznaděje byl hrozný.

Koncem roku 1968 emigroval můj bratr Ruda se svou rodinou do západního Německa. O několik let později se tam vystěhoval i můj otec. Ten mohl Československo opustit legálně, protože měl německou národnost. Viděli jsme se poté jen zřídka, když nám režim povolil návštěvu.

Jak jsi prožil události listopadu 1989?

Rok 1989 byl zlomový pro naši republiku a pro můj osobní život také. V létě 1988 jsem byl na návštěvě u svého otce v Německu. Dohodl jsem se tam s ním, že požádám o německé občanství, na což jsem měl nárok, a potom také o legální vystěhování z Československé republiky. O německé občanství a vystěhování jsem ale chtěl na úřadech požádat, až bude moje mladší dcera přijata na vysokou školu, protože jsem věděl, že jinak by ji na školu pravděpodobně nevzali. Během léta a podzimu jsem si vše vyřídil a do toho přišla Sametová revoluce. Kdybych to tušil, možná bych o odjezd do Německa nežádal.

Listopadových událostí roku 1989 jsem se nadšeně účastnil. Chodil jsem na všechny pražské demonstrace. Zaměstnanci podniku, ve kterém jsem tehdy pracoval (ČKD Polovodiče), byli velmi aktivní. Pamatuji si na průvody do Československé televize, které jsme tehdy z ČKD Polovodiče dělali.

V prosinci 1989 jsem se ale nakonec vystěhoval do Německa. Musel jsem se tehdy nuceně vzdát českého občanství. Byl jsem ale rád, že hranice byly otevřeny a mohl jsem se s dcerami vidět, kdykoli jsme chtěli.

Do Čech jsi se ale nakonec vrátil?

Ano. Několik let jsem žil v Německu. Cítil jsem se tam ale stále jako cizinec. Když bylo možné mít více občanství, požádal jsem znovu o české. Nakonec jsem se do Čech znovu přestěhoval. Jsem tu šťastnější. Přeci jen jsem víc Čech než Němec.

Co ti dnes dělá radost?

Myslím, že na člověka, kterému je 77 let, žiju velmi aktivně. To mi dělá radost. Hodně cestujeme hlavně po naší republice. Chodím pravidelně na šachy a taky hrát stolní tenis. S přítelkyní chodíme často tancovat. Jsem rád, že mi zdraví i finanční situace umožňují žít aktivně.

Děkujeme za zajímavý rozhovor.