Paní Anna

Paní Anna se narodila v prosinci 1945 ve vesnici nedaleko Benešova do početné rodiny čtyř sourozenců. Přes půlku svého života žila v totalitě, pod vládou komunistického režimu. Dnes žije ve Stránčicích, obci asi 20 kilometrů jihovýchodně od Prahy. Má tři děti a šest vnoučat, z nichž to nejmladší se s ní domluvilo na nahrání tohoto rozhovoru.

Autoři: Jakub N. a Jakub T. (3.BG)

Pro začátek, máš nějaké konkrétní vzpomínky z doby, kdy jsi byla malé dítě?

Ano, ano mám. Narodila jsem se s vrozenou vadou vykloubení kyčle levé nohy, tak jsem jako kojenec měla takovou dečku, abych ty nožičky držela od sebe, pak jsem měla dokonce i takovou pevnou podložku pod záda. To jsem měla, než jsem začala chodit, měla jsem pevně upevněné nohy, aby se ten kloub mohl vyvíjet, jenže bohužel se nevyvíjel tak, jak by měl. Takže potom mě tatínek vozil do Prahy k profesoru Zahradníčkovi, který mě vyšetřil, cvičil se mnou. Doporučil mi plavání a jízdu na kole. Když mi bylo šest let, než jsem šla do první třídy, rozhodl se, že mě bude operovat. Byla jsem v nemocnici v Krči, v Thomayerově nemocnici. Už jsem měla všechna vyšetření. A já takhle navečer jsem utekla z pokoje, přelezla jsem plot v tom areálu, a běžela jsem po silnici směrem na Benešov. To jsem ale nevěděla, to jsem jenom prchala, protože jsem se bála a nelíbilo se mi tam. Potom mi byla zima a začalo pršet, tak jsem zazvonila u jednoho domku a choulila se tam u dveří. A tím skončila moje výprava, můj útěk.

To je úplně dobrodružný příběh.

Já si pamatuju, jak jsem lezla přes ten plot, úplně jasně. A pak jak mi byla zima, tak jsem to prostě vzdala.

Kde jsi vyrůstala?

Já pocházím z vesnice, z venkova, z Přibyšic. Tehdy, to si pamatuju taky velice dobře, vždy když jsme jeli do Prahy k ortopedovi, museli jsme brzo vstávat, abychom šli na autobus, který nás dovezl do Benešova. A v Benešově jsme utíkali na náměstí, odkud jezdil autobus na Prahu. A ten profesor Zahradníček měl ordinaci v Myslíkově ulici, tam jsme k němu jezdili. A když jsem potom takhle utekla a dokázala jsem, že se můžu pohybovat, tak on od té operace upustil. Usoudili, že je to dobře zapouzdřené, a že by byla škoda to teď operovat. V té době byla taková operace kyčle velká věc. To bylo v roce 1951. Důsledkem toho všeho jsem potom měla levou nohu kratší, tím pádem jsem kulhala a byla jsem osvobozená od tělocviku, i když de facto jsem byla úplně normální. Všechny děti z Přibyšic včetně mých sourozenců chodily do základní školy do Václavic, což je hodina cesty pěšky. A já kvůli tomu, že jsem měla ten kyčel, že jsem byla méně schopná, tak jsem měla povoleno jezdit do základní školy do Benešova. Cesta na autobus do školy byla asi kilometr a půl.

A ten problém s kyčlí máš vlastně až dodnes, že?

Ano, ale tehdy jsem to měla opravdu hodně, levou nohu jsem měla kratší skoro o čtyři centimetry. A teď po nedávné operaci už jsou to jenom asi dva. My to máme v rodině, je to asi genetická vada. U nás měla vykloubenou kyčel moje sestra Boženka nebo i dcera Petra.

Z jakých rodinných poměrů pocházíš?

Narodila jsem se jako předposlední, čtvrté dítě do venkovské rodiny.

To znamená, že vás bylo pět sourozenců, na dnešní dobu hodně vysoké číslo. V té době to ale nebylo vlastně až tak moc, že?

Kdepak, tehdy se každý podivoval, že mám tolik sourozenců. Už tehdy to bylo neobvyklé. A ve městech obzvlášť. To když měl někdo tři děti, to bylo hodně.

Ty ses narodila poměrně těsně po konci druhé světové války. Myslíš, že to mělo dopad na to, jak jsi vyrůstala?

No samozřejmě. Moji rodiče museli zažívat traumata, protože za války byli vystěhovaní, když jsem se narodila, oni po návratu obnovovali hospodářství. To byly roky 45 a 46. A potom přišla v roce 1953 měnová reforma. To je postihlo hodně moc. Měli úspory doma i v bance, jinak to nešlo, protože to byli hospodáři a byli zodpovědní, tak museli mít uložené peníze.

Abychom to zasadili do kontextu, statek v Přibyšicích, kde jsi vyrůstala, to je celkem velké hospodářství, velký pozemek.

To ano. Chovali jsme dobytek, krávy, koně. Tatínkovi patřila pole i kus lesa. No nebylo to malé hospodářství. A potom, když přišla ta měnová reforma, uživit pět dětí byla veliká zodpovědnost. Tehdy jsi za padesát korun dostal korunu.

To je nepředstavitelné.

A u těch vkladů to bylo ještě víc. Když tehdy maminka jela do Benešova, horko těžko sháněla peníze na autobus. V pětapadesátém hospodářství znárodnili, takže převedli všechen majetek do státního statku, a rodiče za to nedostali vůbec nic. Všechny krávy se svedly z jednotlivých domů do jedné velké stáje. Koně taky. Tatínek s maminkou byli zaměstnanci státního statku. Za to, že bydleli ve svém domě, platili statkům nájem. Maminka to hodně těžce nesla, takové bezpráví. Snažili se ty hospodáře tak utiskovat, že jim stát dával vysoké odvody, kontingenty. Museli odevzdávat neuvěřitelné množství třeba brambor nebo obilí. Tehdy mi bylo asi deset let. Když se neurodilo, tak měli rodiče dilema, jestli radši odevzdat ty kontingenty, nebo si radši nechat obilí stranou a nechat si to semlít, aby měla maminka z čeho vařit. Chodily kontroly, které hledaly to utajené zásoby obilí.

Kdo vlastní v dnešní době ten statek?

Moje sestra. Vystudovala zemědělskou školu a její manžel se taky vyzná, tak tam teď hospodaří.

Pamatuješ si něco ze školy? Třeba kolik vás tam bylo ve třídě nebo jak jste trávili volný čas.

Tak já jsem volného času moc neměla, protože jsem byla odkázaná na to, jak mi jel autobus. Když jsem přišla domů, museli jsme nanosit dříví, zahnat husy a kachny. Anebo když se třeba okopávala řepa, vždycky jsme se najedli a šli jsme dělat. Šli jsme na pole za maminkou, zaklekli a pracovali. Ale já jsem žádnou tvrdou práci nedělala, oni mě šetřili. Ten ortoped mi doporučoval, abych jezdila na kole, tak jsem občas tak zábavně rehabilitovala. Teď k té škole. Chodila jsem jednou týdně do pěveckého sboru, takže jsem se vracela až večer. Vždycky jsme skončili a já jsem pádila na autobus, poslední, který jel. Ve třídě nás bylo tak ke třiceti, hlavně Benešáci, ale sjížděly se i děti z okolí.

Živili jste se hlavně ze svého, nebo jste hodně nakupovali?

Chleba jsme určitě kupovali, jezdili jsme pro něj na kole, takové veliké tříkilové bochníky. A chodili jsme tatínkovi pro pivo, to byl zase kilometr. Ale velkou většinu jsme si vypěstovali.

Je něco, co bys chtěla vyzdvihnout z období konce padesátých a šedesátých let?

Povinných bylo jenom osm let základního vzdělání, ale já jsem chodila i do devítky. Protože jsem měla špatný původ, byla jsem dcera kulaka, tak mě nechtěli ani s výborným prospěchem vzít na gymnázium. Tatínek mi potom nějak zařídil, že mě vzali na stavební průmyslovku ve Vlašimi. Tam jsem byla na internátě, domů se jezdilo jen na sobotu a na neděli. Když jsem začínala, přecházelo se na pětidenní pracovní týden. Dělalo se to poznenáhlu, že jeden týden byl pět dní, a druhý týden v měsíci byla takzvaná pracovní sobota.

Na tu průmyslovku jsi chodila v jakých letech?

Od roku šedesát jedna. Bylo to čtyřleté studium zakončené maturitou. Odmaturovala jsem v roce šedesát pět. Seznámila jsem se tam se svým budoucím mužem, ten šel potom na vojnu na dva roky a pak jsme se vzali.

Jedno z hlavních témat, které chci s tebou probrat, se týká událostí roku 1968. Jak to všechno začalo?

Předcházelo tomu Pražské jaro, kdy se režim uvolňoval. Přišli noví lidé, přišel Dubček, přišel Smrkovský. Měli velikou odezvu u lidí, všichni si od nich hodně slibovali. Byla větší svoboda slova, zvolnila cenzura. A pak jednou v srpnu, přesně jednadvacátého, jsme ráno vstávali, oba jsme s manželem pracovali v Praze. Jeli jsme do práce jako každý den. Pustili jsme rádio, a oni hlásili, že nás obsadila spojenecká vojska, hlavně Rudá armáda. Abychom prý nevyjížděli auty, že obsadili letiště v Ruzyni. Jeli jsme jako každé ráno, ve vlaku to bylo jediné téma, které se probíralo. Vystoupili jsme na Hlavním nádraží, v podchodu jsem se rozloučila s manželem. Vyšla jsem před budovu, kde bylo hodně lidí, taxíky rozdávaly mimořádný výtisk Rudého práva. V práci v Opletalově ulici taky pozdvižení, nepracovali jsme, a měli jsme výhled na Hlavní nádraží a na Muzeum. Tam byly tanky, střelba, bylo tam hodně lidí, něco taky hořelo. Jediný starší pán je vítal. Říkal: "Vždyť je to dobře, že přišli, ať tady udělají pořádek."

Takže obecná atmosféra ve městě byla proti.

Ano.

Co se dělo dál?

Potom mi zavolal tchán, který pracoval v Holešovicích, že nejezdí vlaky z Hlavního nádraží, a že se pro mě odpoledne zastaví a vyvede mě, aby se mi nic nestalo. Byla jsem totiž v sedmém měsíci těhotenství, tak o mě měli starost. Tak pro mě tedy přišel, šli jsme pěšky do Strašnic, odkud jezdily vlaky. Když jsme dorazili domů, říkala babička (pozn. tchýně), že tady vypukl chaos. Lidi se nahrnuli do obchodu a všechno vykoupili, mouku, máslo, cukr. Báli se, že bude válka, tak si dělali zásoby. Doktor mi napsal neschopenku, takže jsem zůstala doma až do narození Petry.

Vy jste tou dobou už s dědou bydleli tady ve Stránčicích. Jaká byla nálada vůči tomu tady?

Proti, proti. Chodili jsme do hospody a pamatuju si, jak jsme s kytarou vyřvávali: "Běž domů Ivane, čeká tě Nataša!". Lidi měli strach, že bude válka. Tatínek říkal, že u nás na samotě v Přibyšicích šli tři vojáci, jeden sešel až na dvůr, všechno zkontroloval a zase odešel. To bylo všechno.

Cítila jsi nějakou výraznou změnu z dlouhodobého hlediska?

V květnu, červnu a červenci bylo pořád spoustu lidí v ulicích, různé meetingy a vždycky tam někdo hovořil v tom duchu, jakože bychom měli být samostatní, že chceme mít svoji vládu. A v Moskvě to slyšeli, tak nám sem poslali usměrnění. Potom v sedmdesátých letech ti lidé, kteří byli aktivní v osmašedesátém, kteří se zasazovali o to, abychom se odklonili od Sovětů, byli vyhazováni z práce a jejich děti nemohly studovat.

Byl ten dopad ve městě výraznější než tady na vesnici?

Určitě. V Praze se mnoho lidí vyjadřovalo proti režimu. Tady na vesnici to tak moc nebylo. I když já jsem v té době byla tak trochu mimo dění, protože jsem měla postupně tři malé děti a byla jsem s nimi celkem deset let doma, tak jsem se o to moc nezajímala.

Přemýšleli jste, že byste se pokusili odcestovat někam do ciziny?

Já bych nikam do ciziny nejezdila. I když potom jsme mohli na pasy jezdit do NDR a do Maďarska. Do Drážďan jsme pak, když už děti chodily do školy, jezdili nakupovat třeba bavlněná trička, to byl tehdy hit, boty, punčocháče a mandle, ty tam byly levné. A do Maďarska se zas jezdilo pro svetry, ale tam jsme byli jen jednou. Do Německa jsme ale jeli několikrát, tam se dělaly zájezdy.

Všimla sis nějakého výrazného rozdílu mezi atmosférou v ČSSR a třeba právě v NDR?

Řekla bych, že v tom Německu bylo rozhodně více zboží než tady u nás, zřejmě kvůli tomu, že tam měli ty západní sousedy. A všechno tam bylo pro nás i cenově přijatelné, jinak bychom tam nejezdili.

Druhá z hlavních událostí, o které chci s tebou mluvit, je sametová revoluce a pád komunismu v roce 1989. Máš z té doby nějaké vzpomínky nebo něco, co bys k tomu chtěla říct?

Osmdesátý devátý, to byla Jaruška (pozn. dcera) na gymplu v Říčanech jako poslední, maturitní ročník. Měla jsem o ní docela starost, protože tam byla taková hodně prorevoluční nálada v tom gymnáziu. Měla za kamarádku dceru političky, revolucionářky, která to všechno dirigovala, účastnila se všech schůzek, meetingů. Měla doma nezaopatřené děti, ale dělala politiku.

To chápu, že jsi měla strach, když tam byla taková nálada.

Potom vzniklo Občanské fórum a umělci se rozjeli po republice, aby informovali lidi venku o tom, co se děje v Praze, že taky napadli ty studenty, kteří pokojně šli z Albertova na Můstek, že je tam zbili. Byly ty meetingy na Václaváku. Pamatuju si, jak jsem viděla davy manifestovat na náměstí. Všude pochodovaly davy demonstrantů. Tehdy měl projev předseda Českého svazu mládeže, jmenoval se Štěpán, jestli se nemýlím. Prohlásil, že nám přece nebudou diktovat takové děti. To vzbudilo velikou nevoli.

Jak to vypadalo tady ve Stránčicích?

To si vůbec nepamatuju, ale asi se nic nedělo, protože všichni jezdili do Prahy.

Jak to vypadalo potom?

Devadesátá léta byla divoká. Ta kupónová privatizace, tomu jsem ani moc nerozuměla, co to mělo mít za efekt. Vím teda, že kdo to neměl, byl černá ovce, tehdy jsme to měli skoro všichni. Já jsem do toho vložila tisíc korun a vybrala si ještě něco dalšího z banky.

Když bys měla porovnat situaci třeba v sedmdesátých, osmdesátých letech s tou po revoluci, jaké bys vyzdvihla hlavní rozdíly?

No, hlavně sdělovací prostředky. Za komunistů to ve všech novinách bylo jako všechno dobré, Sovětský svaz, náš vzor. Cenzura. Když jsi měl jiný názor, tak to neotiskli. Po revoluci to bylo mnohem lepší, ale nastoupil bulvár, což je hrozný nešvar. Pomluvy, lži, osočování, a je to čím dál horší s dobou. To není jenom u nás, je to celosvětové. Je nutné ověřovat zprávy.

Nakonec, dokázala bys nějak popsat situaci v letech devadesát dva a devadesát tři, kdy se rozdělilo Československo na Českou republiku a Slovensko?

No, to bylo přijímáno tak, že je to škoda, ale ať si teda Slováci dělají, co chtějí. My jsme jim tam dávali hodně peněz. Když jsme byli na Slovensku podívat se na Dukle, tak tam vesnice vzkvétaly, byly tam postavené nové rodinné domky, a tady to vůbec nebylo takové. A Slováci byli nespokojení, i když jsme je tam podporovali. Reakce byla taková: tak ať si jdou. Ale hodně lidí toho litovalo. Byla to škoda. Akorát ti papaláši si to pochvalovali, jak dobře to udělali.

Dobře, děkuju moc za rozhovor.

Není vůbec zač, já si ráda popovídám.